Mimokino ~ recenze filmu Junun ~ 7/11/2015

Dokumentární debut s premiérou na letošním filmovém festivalu v New Yorku – NYFF53 – jednoho z nejzajímavějších autorů současnosti – Paula Thomase Andersona – je volnomyšlenkářskou výpovědí, domácím home videem a meditativním pozorováním skrz obdobně zenovou cestu, kterou před téměř padesáti lety absolvovali The Beatles.

Jonny Greenwood je George Harrison v novém PTA dokumentu Jununrecenze filmu Junun

PTA tu cizími ústy a údy elaboruje nad rozdíly lidovosti, kultur a přístupu k žití, nad původem starodávných písní, které ve svém středu tematizují především víru, boha a člověka jako singulární entitu. Ale popořadě. V únoru ’15 se americký režisér rozhodl se svým hudebním bratrem ve zbrani, Jonnym Greenwoodem, multiinstrumentalistou, mimojiné kytaristou Radiohead a jeho nynějším dvorním filmovým skladatelem (vypíchněme nezapomenutelnou temnost score k There Will Be Blood ’07 a smyčcové orgie v prozatím posledním PTA hraném filmu, Inherent Vice ’15) odcestovat do severozápadní Indie, konkrétně do Jodhpuru, kde v pevnosti Mehrangarh společně s Shye Ben Tzurem a hudebníky z Rajasthan Express nahráli multi–instru album, sestávající z persko–arabsko–turecko–indické lidovosti, hudby s tradicí putující desítky generací, kterou pro album složil již zmíněný Izraelo–Američan. Několikadenní pobyt v molochu z patnáctého století je zachycen volnou formou, která zpočátku esteticky hraničí s domácím videem na VHS nebo b–side bonusem vesnické kapely Kostomlat za kopcem – zdání ale klame a čím déle se divák do dokumentu potápí, tím více očividná některá formální rozhodnutí jsou. Těžko říct, jestli tvůrce cestoval se záměrem dokumentárního snímku z nahrávání hudební desky – jeho výstup působí jako náhodilé postřehy s několika zahranými písněmi a výletem do downtown Jodphuru kvůli naladění jednoho harmonia (a koupit nový baterky). U PTA je ale na místě nepřemýšlet v náhodách.
Shin Katan © 2015

Paul v Junun poprvé ve své kariéře pracuje s digitální kamerou (konkrétně zrcadlovkou a Blackmagic pocket kamerou) jako turista v exotické lokalitě, voyaer, pozorovatel okolí, které sám dost možná nechápe, ale jímž je kompletně zasažen. Hodinový dokument začne opsáním 360° kamerového panu uprostřed kruhu jednadvaceti hudebníků v přenádherném sále indického opevnění, který sálá historií – v menší místnosti vedle u nástrojového mixu sedí technik Radiohead Nigel Godrich, který živý zvukový výstup dostává do stereo stopy snímku samotného – už z toho důvodu je během projekce vhodno zaopatřit kvalitní zvuk, audio linka je čistá a vyvážená. Ušmudlaný audiovizuál přesahuje svůj typicky "nijaký" rámec, za což může poděkovat především exotice asijské země a lokaci, jejíž ranní chlad a starý zápach divák cítí až u sebe doma v posteli. Dokumentární konvence jsou ničeny absencí mluvících hlav, filmového a dějového dialogu – tvůrce se staví do role pouhopouhého svědka, který nenápadně schován mezi nástroji nahodile vybírá zajímavé momenty. Jeho kariérní praxe z obřích projektů, šibeničních termínů a vysokých budgetů je znát – ne nadarmo se o Paulovi povídá jako o nejtalentovanějším tvůrci své generace (do které se řadí jména jako Tarantino). Rakurz s rámováním jsou promyšlené, vypíchnout lze i patrné pokusy o steadicam kouzla známé z Boogie Nights ‘97 nebo Magnolie ’99, na druhou stranu si kamera neláme hlavu s divokým přeostřováním a předěláváním stativu – působí tak autenticky a sympaticky bezprizorně. Ono je to vážně takové posezeníčko s modlením, čajem a výhledem na neměnnou krajinu severozápadní Indie, kde život stejně jako stopáž dokumentu plyne s lehkostí a klidem v duši. Představení samotných hudebníků proběhne až v závěrečných titulkách (není jich zrovna málo), což má rovněž svou funkci – PTA je tím staví do role sobě rovných (což podporuje i motiv sezení a performance v kruhu), suma všech jejich částí tvoří jednotu výstupního zvuku, který se na desku zapisuje. Qawwali, tedy hudební náplň se starobylými náboženskými motivy, je formována do dvou částí desky Junun, což v překladu znamená něco jako “šílenství lásky” (album vychází koncem listopadu).
Shin Katan © 2015

Pozorný divák si může všimnout i několika banalit, které mohou mít více či méně významových vrstev – kamera si například často vybírá nezbedného holuba, který chce za každou cenu zůstat v hlavní nahrávací místnosti a kterého se nikomu nedaří vyhnat ven – PTA se tady formálně noří do ptačí perspektivy použitím dronu s kamerkou a pořízením nádherných obrazů Jodphurského údolí, které hraje typicky indickou vibrantní paletou. Na jednom z hradních ochozů ležérně zpovídá místního “pána ptáků”, který zvířecí letce krmí a mluví o tradici svého poslání skrz několik generací nazpět – historie kopce, na kterém pevnost stojí, sahá ale ještě mnohem dále. Počátky prvních prací na Mehrangarhu se datují do doby kolem roku 1459, kdy jako základ stavby posloužila velká vyvýšenina, kopec Bhaurcheeria, tedy “kopec ptáků” – stavebními pracemi byla ale ještě starší tradice souznění s ptáky narušena a její tehdejší vykonavatel Cheeria Nathji stavbu na jejím startu proklel. Stavitel Rao Jodha se na oplátku snažil prokletí zlomit tím, že do základů zaživa zazdil muže, jehož duše může a nemusí být manifestací toho jednoho opeřence, který se v prostorách pevnosti zdržuje a nechce odejít.
Shin Katan © 2015

Jonny Greenwood se jako pozvaný umělec–kytarista projevuje ve své typicky soustředěné poloze, "zábalu" – nehraje ovšem matematicky přesné riffy své domácí britské kapely, hudební souznění a zapouzdřeně sedavá poloha z něj dělají bytost mnohem více podobnou Georgi Harrisonovi. Do tradičního zvukového spektra přináší ze svého laptopu svěží elektroniku (složenou ovšem ze zvuků tradičních nástrojů), nebo přispěje rytmickým kytarovým riffem. Skutečnost, že jde tak trochu o vetřelce je sympaticky smazána, očividně "kámoš Shye Ben Tzura je i náš kámoš", přesto že na západních ostrovech hraje trochu jinou muziku. Jen ať už se probůh ostříhá.

Hudební skladba se prochází ruku v ruce s životní filozofií východních kultur a vyznání, pohybuje se v naprosto odlišných rovinách, než je v naší krajině zvyklostí – zdejší písně se povětšinou staví aditivem nástrojů a gradací, ve kterých se nachází to těžce uchopitelné duchovno. Rytmickým základem jsou bubny dholak, spousty trubek, harmonia, elektrické kytary a velká spousta exotických strunných nástrojů á la housle (kamaicha, sarangi), které jsou v rukou jedněch z nejlepších hudebníků země. Ti během dlouhých nahrávacích pokusů (žádné přestávky, na první dobrou a všechny stopy najednou) společně pulzují zemitým druhem masové katarze, která se může, ale nemusí manifestovat i v divákovi.

Hlavní hodnocení ~ Adam Hencze
Minimalistická mozaika zvuků, podnětů víry a duchovna, maximální soutředěnost na hudbu v její podstatě, nikoliv na bytosti, které jí produkují. Dokument, který staví na renomovaném jménu svého filmového tvůrce a slavného britského kytaristy není ničím extrémně výjimečným: přesto je ve své nešíři hluboce jednoduchým rozborem asijské kultury, míst, které inspirovaly ta největší umělecká jména západu, a těch pár dní, kdy parta podobně naladěných lidí seděla v kruhu a produkovala skutečně parádní desku.
7