Festivaly — 56th KVIFF, 11. listopad 2022 14:05Hlavně, chlapče, nepašuj.Recenze filmu Pamfír (2022, 100', CL/FR/LU/PL/UA)

RECENZE (JB) — Dmytro Sucholytkyj-Sobčuk svým Pamfírem rozčeřil karlovarské vody ukrajinské kinematografie překvapivou žánrovou výchylkou. Jeho film výjimečně neuchopuje v současné době ještě zintenzivněné téma války (které si nicméně díky rozmanitosti jednotlivých filmových příspěvků na festivalu, stejně jako pro svoji vlastní naléhavou podstatu neustále zasluhuje veškerou dostupnou pozornost), ale míří na západ Ukrajiny, kam nejakutnější hrozba tehdy ještě ne naplno rozpoutané invaze nedoléhá. Ona rozmanitost skvěle vynikne v kontrastu třeba s přísně strohým Odrazem (2021), kdy bychom snad v rámci Ukrajiny nemohli být geograficky, tematicky a výrazově dál.

Žánr je tu zásadní – záměrná hra na pomezí realismu a syrového nadsazeného westernu s akčními prvky ve spojení s až rurální atmosférou vytváří osobitou tenzi, postavy jako by až vypadávaly z pradávných bylin a ústřední Oleksandr Jacentjuk je se svým smělým fyzickým projevem hotovým zosobněním ukrajinského bohatýra. Jeho titánství na straně lidu nesoucí až nerealistickou zbojnickou ideu ve střetu s prohnaným světem korupce a papalášství balancuje přesně na hraně uvěřitelnosti, částečně dodává filmu na průraznosti, částečně mu ubírá důvěryhodnost.

Co Pamfíru vyloženě nesvědčí, je vrchovatá dávka maskulinity, která je v prvním plánu očekávatelným prvkem odlehlého života východoevropské vesnice, film s ní ale v podstatě nijak dál nepracuje a v jistých momentech ji bere se samozřejmostí mírně hraničící s glorifikací. Potírání pro prostředí typického nešvaru není bezpodmínečně nutné, Pamfír ale rozhodně příležitosti pro alespoň základní reflexi má, jen se do ní prostě vůbec nehrne.

Sucholytkyj-Sobčuk se naštěstí může opřít o vynikající souhru kamery, herectva a lokací – synergie prostředí a skvělého obsazení podtrhují nenadužívané dlouhé záběry, skrze něž se k diváku dostává to podstatné – duch místa, svědectví o životech. Není to dokument, není to ani realismus, je to snaha uchopit téma a kulisu excentrickým způsobem a prodat ji publiku v trochu méně transparentním a lákavějším obalu. Pamfír si tenhle cíl splňuje, byť ke konci už se na vratkých základech viklá a bojuje s tím, co říct a jestli vůbec něco říkat. Ne vždycky je potřeba jasná teze, intenzita předchozího děje a exkurz do krušného žití samy o sobě slouží dobře.☞ PINBACKER