Portrét rozporuplnosti a bezmoci v propasti mezi dobrým úmyslem a zhoubnou obsesí. Jeden dům, jeden psychopat a jedna smutná love story coby one-man show Davida Oyelowa je zárukou deprese a rozpačitosti. Festivalovka jako vyšitá.
RECENZE (JB) — Míra patosu českého názvu o kus překračuje únosnou mez, leč to už je u nás zvykem a nechat tím od Rozervané duše odradit by byla rozhodně škoda. Vůbec je potřeba v tomhle případě nesoudit zbrkle, přímočará a střídmě zpracovaná zápletka totiž skrývá velmi osobně působící sdělení, které vlastně ani opravdovým sdělením není, spíš drobným filmovým postesknutím, které v tomhle vyhrocenějším pojetí zpodobňuje obyčejnou osobní tragédii lokalizovatelnou v životě mě, tebe i jich. Pro touhu šokovat tu není místo, stejně tak pro hloubkovou psychologickou studii, a ani upozornění na palčivý společenský problém by se v Duši nehledalo lehko.
Asi nejblíž se dostává slovo zpověď, ta ale automaticky vzhledem k tématu odkazuje na dumání o vnitřním světě choré mysli, jenže celá postava Petera Snowdena v podání hraničně hrajícího Davida Oyelowa jako by byla spíš jenom odrazem určité tendence, pro kterou nemusíte chodit daleko, stačí se maličko pohrabat v chuchvalci vlastních nezvedených myšlenkových procesů. I díky tomu tak perfektně funguje redukce na jedinou hlavní postavu, která nechává všechnu tíži právě na Oyelowovi, jemuž by měly putovat pugéty ze všech koutů světa, tohle je totiž definitivní zářez na kmeni nejvyšší herecké společnosti.
Destilát myšlenkového portfolia Rozervané duše je vlastně poměrně jednoduchý a ano, maličko patetický. Pokání a vůle přemoct zlo v sobě umocňované zlem pocházejícím zvnějška. V podstatě náboženská tématika, o niž se film celou dobu mírně otírá, tak trošku řeší, do jaké míry si kdo zaslouží zatracení. Na vahách má značně ošemetné položky – matkovražda, celoživotní popírání sebe sama, slabá vůle, naivita, obsese, tvrdé domácí prostředí. Do jakého bodu je ještě možné se vykoupit, do jakého by to MĚLO být možné a kde začíná a končí zodpovědnost za svoje činy. Peter Snowden je oběť chycená kdesi mezi naprosto upřímnou, až naivní touhou milovat a neschopností určit míru těchto tužeb kompatibilní s ostatním světem. A jelikož mu to svět dává poměrně nehezky sežrat, Peter taky nehezky reaguje.
Režisér Elliott Lester a debutující scenárista Frederick Mensch přitom nijak neexperimentují. Děj začíná v bodě těsně po Peterově hrůzném činu, který je startovním bodem šikmé plochy jeho psychiky a rozvíjí díky ní celým zbytkem stopáže se táhnoucí paradox plynoucí z přecházení matčiny mrtvoly v ložnici a uvolněného života, který Peter mezitím vede. Dřívější omezení už neplatí, potřebám a tužbám, co v něm léta kvasily, najednou nestojí nic v cestě, náhlost zlomu ale znamená, že Peter nemá šanci je ovládat a film pak vypráví o tom, jak ony, především ta jedna, ovládá jeho. Scénář je psaný přímočaře, problémy spojené s Peterovou situací se velmi postupně vyhrocují, až k finální neúnosné mezi. Peter přitom prožívá obyčejné každodenní situace, zkrášluje dům a připravuje se na své vysněné setkání s bývalým kolegou z armády.
K vyjádření vnitřních pochodů mu slouží i videodeník, tak trochu scenáristická berlička, v tomhle případě ale dobře zvolená, jednak korespondující s Peterovou povahou, jednak hrající svoji úlohu v jeho tragédii v podobě komentářů, jež přispívají k jeho bludům. Konfliktů s okolním světem je minimum a jsou takřka výhradně podávány telefonicky, Oyelowo si tedy neoddechne ani na minutu. Nemůže to vydržet věčně, vprostřed filmu se látka vyčerpává a stereotyp Peterovy existence, i fakt, že je to celé maličko uměle natahované, vyplavou na povrch. Za tu trochu nudy ale dostanete nekompromisní klaustrofobický koncentrát.
Rozervaná duše totiž filmařsky víc než absolutní věrnost jednomu domu a jedné postavě nabídnout nemůže. Formálně je přímočará se vším dobrým i špatným, co k tomu patří. Spolu se skromnou obsahovou stránkou je tak filmem cílově hodně omezeným, který ze sebe nejvíc prodává až závěrečnou patnáctiminutovkou, jež je ztvárněním zoufalého boje s nepřízní osudu a výsměšného direktu přímo do obličeje. Moc nad Peterovým životem se celá smrskne do rukou jedné osoby, lidské osoby, čímž ho jaksi paradoxně dohání i jeho vlastní komplikovaný vztah k Bohu. Zda je to analogie, nebo náhoda, nebo prostě nevyhnutelné vyústění většiny existenciálních problémů, nechci soudit, v každém případě je ale finále rezignující na skutečný klimax právě tou nejosobněji působící částí, která dává Peterovi jakés takés rozhřešení.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (JB) — Rozervaná duše jako by vážně klamala tělem, jako by na první pohled byla jen „film o jednom magorovi", na druhý ale vlastně velkou tvůrčí citovou investicí, podobně jako působilo třeba Sedm psychopatů. Nepřekonává některé žánrové limity a nemá konstantní spád, věrnost konceptu a citlivý přístup k látce ale bilanci vyvažují. A navíc je tu bezchybný David Oeylowo. Důvodů vidět, naslouchat a zadumat se je dost.
napsal Jakub B.
