Nevítaný výlet do Krušnohoří s ukecaným kolegou se může změnit v boj o zdravý rozum i nalezení sebe sama. Devízou Schmitkeho je míchání žánrů a mléčné mlhy krušnohorských hájů, které by v oceněních zasloužily vlastní kategorii. Vítejte na "Českém Zélandu".
RECENZE (JB) — Schmitke nebyl ve Varech žádným nováčkem, ceny si odvezl už z dřívějších menších akcí, rovněž oslovil jihokorejské publikum v Busanu. Působivé skóre, samozřejmě, debutující Štěpán Altrichter i jeho kolega Tomáš Končinský, z jehož hlavy pochází námět filmu, a vůbec celá jejich česká „krů" si žijí tak trochu sen, který jim nelze nepřát. Jestli totiž Schmitke je něčím, pak sympatickou a svěží frontou na poli českých filmů. Pokusy o žánrově uvědomělé záležitosti se u nás zřídkakdy nerozdrolí v nefunkčním tvůrčím soukolí, pročež velebme schopnost zkřížit tři specifické filmové naturely do jednoho funkčního celku.
„Funkční" je tu zásadním slovem, neb představuje hlavní přínos Schmitkeho, který se i přes nesporné kvality zas o tolik výš nepouští, hlavně co se týče potřeby něco sdělovat. Schmitke je spíš taková hra, portfolio scenáristických nápadů, rozumně zorganizovaných a na plátno převedených. Ty cirkulují kolem podmanivého prostředí Krušných hor, které slouží coby základní bod děje, k tomu ale navíc jako zélandovsky klíčový krajinný kabát, jež vtiskává filmu převážnou část jeho originality. Nabízí se otázka, kdo je hlavním hrdinou filmu, jestli Julius Schmitke v podání (mimochodem parádního) Petera Kurtha, nebo právě ponurá zeleň vůkol.
Film se naštěstí nezvrhává v přírodní fetiš a hlavně v první polovině předvádí citlivou a zábavnou práci s žánry. Ze začátku vnadí na hořkosladké civilní drama ze života zneuznaného stárnoucího technika, brzy ale přepne do módu komediálního roadtripu á la „Shrek a Oslík" (Johann Jürgens jako ničitel nervů Thomas válí), jen aby vzápětí zahrál na noty mysteriózna a survival thrillerů. Rozdílné úseky se nepřetínají na sílu, žánrové prvky se noří tu hloub tu výš a tvoří kombinace, kdy vždy jedna nálada dominuje. Prostřední část filmu jede především v duchu tísnivého ovzduší a stupňující se bezmoci, neodpouští si ale humorné vsuvky, pramenící především z konfliktů Schmitkeho a domorodých krušnohorských existencí, jimž vévodí Petr Vršek a jeho „poustevník/filosof/jeden z mála, co umí německy", jehož specialitou jsou náhlé příchody a odchody, jež nebohého Schmitkeho směrují spíš do záhuby než ke spáse. V první polovině všechno šlape krásně, Schmitke s kolegou doráží do českého arcividlákova, kde se z hospody nikdo nehne na krok a i nejlepější děvy do sebe klopí panáky jako jednohubky. Hlášky se klišé nevyhnou, ale pracují s nimi chytře a konflikty Schmitkeho spořádanosti, Thomasovy prostořekosti a apatie místních jsou vypointované skvěle, přičemž jazyková bariéra se naštěstí zneužívá s mírou. Přechod do tísnivé linie se taky daří a zúročuje temnou divočinu, někde přibližně v půlce se ale dostavuje pocit, kam že vlastně Schmitke míří. Jako by Altrichter a spol. neměli jasno v tom, zda spíš nenáročně bavit, nebo se pouštět i hloub do mozkových zákoutí. Ani jedno není špatně, částečně se ale tyhle dvě tendence vylučují a jejich konflikt je to, co souží druhou polovinu filmu. Schmitke se zamotává na rozcestích lesních stezek a jeho hledání po chvíli působí stereotypně a samoúčelně, stejně jako epizodní výstupy Petra Vrška a dalších postaviček. Záplatou na to je, že některé situace se později vytěží (scéna s ovčím stádem), některé postavy poměrně přirostou k srdci (obě Julie), co se ovšem nestane, je završení Schmitkeho pouti, která zprvu naznačuje jakousi osobní krizi, jež by se právě blízkým setkání s tajemnou přírodou mohla nějak vyřešit.
Všudypřítomné narážky na „medvědího muže", který by mohl být Schmitkemu inspirací, nebo snad i po lynchovsku tak trochu je Schmitkem, nedocházejí jasné odpovědi, stejně jako sám Schmitke. Nemluvný a zakřiknutý Němec se na konci stává o něco méně nemluvným a zakřiknutým, což vlastně stačí, nejasný je ale tvůrčí záměr, jestli tohle bylo všechno, nebo jestli v recycle binu počítače ve střížně neskončil cenný materiál, jenž by na Julia Schmitkeho vrhal trošku víc světla. Film by se ale bez těchhle náznaků v klidu obešel, pokud by svoji hlavní postavu vrhl po o něco přímočařejším oblouku. Náznaky její zásadní vnitřní proměny jsou totiž opravdu jenom náznaky, a podtitulek „Cesta do duše jednoho nešťastného muže" tím pádem slibuje víc, než dodá. Schmitke je proto ve výsledku nejvíc mužem, který nebyl, jelikož naprostá většina konfliktů kolem něj se vyřeší bez jeho přičinění. Když ale necháme tuhle nakousnutou rovinu stranou, vyjde nám Altrichterův film jako solidní fúze žánrů, která v Čechách nemá moc obdoby.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (JB) — I když ke konci ztrácí dech a je nejednoznačný ve snaze o hlubší charakterizaci hlavní postavy, má Schmitke potenciál vytrhnout vás z letargie nastolené domácí kinematografií. České kulisy snímané německými kamerami málokdy vypadaly líp a funkční koexistence několika filmových stylů je unikátem. Schmitke nezapře, že je debutem a hodně parafrázuje, jenže to je vlastně to, co nám tu tak citelně chybí. Kdybychom žili ve zvrácené dimenzi, kde existují jenom české filmy, byl by tenhle zjevením, takhle je především důkazem, že to jde.
napsal Jakub B.
