Pinbacker ~ Festivaly ~ 75th LA BIENNALE recenze
Tel Aviv on Fire je druhý celovečerák palestinského režiséra Sameha Zoabiho o eponymní telenovele velmi delikátního rázu – jde v ní o palestinsko-israelský špiónský milostný trojúhelník. Laciný žánr a delikátní společenský podtext jako by k sobě úplně nepasovaly, ovšem opak je pravdou.

Telavivonovelarecenze napsal

Jakub Brych

dne 12/10/2018

Zoabi se nijak neostýchá a coby hořce protřelý humorista načutává palčivé téma (zdánlivě) nepalčivým způsobem. Což není přímočarý záměr, sám o sobě říká, že se tak přirozeně projevuje to, v jakém prostředí vyrůstal. Neveselá situace kolem něj totiž jaksi znouze často ústila humornými glosami a to mu už do života zůstalo. Vleklý spolčenský konflikt tím pádem roubuje na krajně primitivní, ovšem výsostně populární formu, čímž se mu daří nejen přístupně zpracovat všechny teze, ale současně taky příjmout jakousi obecnou prostotu z dané formy vyvěrající. Tel Aviv je proto velmi vděčným a otevřeným filmem, který si nebere telenovelu na paškál proto, aby ji na cestě za velkopanským mentorováním jen tak mimochodem shazoval, ale proto, aby docenil její potenciál a svým uctivým způsobem se ji pokusil popíchnout k pokusu o osvětu.

V Zoabiho hravém pojetí je absurdně přesycná estetika telenovel ideálním prostředkem reflexe nezřídka stejně absurdní povahy dennodenní reality. Zásadním tématem filmu je, že banality se nevyhýbají ani zničujícím konfliktům a často se můžou nacházet právě v jejich jádrech. Ústřední hrdina Salam je všední figurka pendlující mezi studiovými pohlaváry a marnivými vojenskými veliteli, kteří ho převyšují ambicemi, ale jejich motivace je ve své podstatě pošetilá a neprozíravá. Reprezentace obou stran konfliktu, ať už ve světě telenovely či v Salamově filmové realitě, se nese v duchu všedností – zakázaným ovocem a tudíž ultimátním úplatkem pro izraelského vojáka je pravý arabský hummus, zárukou manželčina štěstí šťastný konec televizního dojáku a návod na lepší soužití tkví ve vyvrcholení fiktivní milostné aféry.

Hlavním Zoabiho úspěchem je velmi funkční sebranka postav v obou rovinách – telenovelu na relativně malém prostoru zvládá perfektně formálně vystihnout a v podstatě vybudovává u diváka regulérní vztah k postavám ve fikci ve fikci, čímž i pěkně rozorává strojenost „náročného” publika. Ač je natvrdlost a nesoudnost těch „reálných” charakterů místy absurdní, stále zvládá regulérně rezonovat a do frašky se překlápí jen v momentech, kdy je potřeba děj trochu vybudit. Salam a spol. jsou napsáni s citem – se všemi zdánlivě nesmyslnými vlastnostmi a tužbami, jaké jeden nachází při příležitostných nitrozpytech. Zoabi má tak vlastně dvě vysoce funčkní linie, kterej navíc vzájemně humorně interagují a nevtíravě glosují. Nepasuje sem jen jedno, a to Salamův milostný problém, který ve výsledku filmu nijak zvlášť nepomáhá, snad kromě toho, že podtrhává tezi, že život je taky jenom telenovela.
Sameh Zoabi dovede s humorem oglosovat nešťastnou situaci své domoviny, a to takovým způsobem, že to ocení i nezasvěcený „zápaďák”. Jeho film coby komedie funguje v podstatě i při opominutí společenského kontextu, právě ve spojení s ním ovšem tkví jeho velká síla. V Tel Avivu se k pláči absurdní skutečnost skrze úsměvnou platformu příjemně relativizuje a zpřístupňuje, a má tak šanci dolehnout i k uším a očím, pro které klasický festivalový film určený není. Nechť se tak děje.

Hodnocení zbytku redakce: