Pinbacker ~ Festivaly ~ 75th LA BIENNALE recenze
Dva bráchové společně na cestě po hraně zákona, jeden filosofující nájemný šmírák a chemik s receptem na prachy. A je to kovbojka. Sisters Brothers francouzského režiséra Jacquese Audiarda se prezentují jako absurdní krimikomedie s westernovou kulisou a přihazují smetanově našlehané obsazení. Není ovšem radno soudit koně podle zubů – i výstavní kobyla s vámi totiž může klidně skočit z útesu. 

Můj brácha má blba bráchurecenze napsal

Jakub Brych

dne 15/9/2018

Sisters Brothers se postarali o největší vyvedení z míry za celý benátský festival. Masturbující ségry v argentinské zhovadilosti La Quietud ani Lanthimosův The Favourite (s rovněž masturbujícím kočím) nepřivodili tak zvláštně neuchopitelnou dohru, jako právě tenhle divnowestern. A dohra je to s uplynulým časem stále negativnější. Při přebírání propriet tohohle filmu by se jich ve škatuli „bizár“ ocitla majoritní hromada. A i když se říká, že celek je víc než sumou svých částí, tady to vůbec neplatí, výsledek haluz sveřepě tvrdí.

Dalo by se to nazvat „suicide squad syndromem“ – film se v trailerech prodává jako žánrová bžunda opentlená černým humorem, ale realita je taková, že množství skečů v trailerech se rovná tomu v samotném filmu, přičemž s pomocí jednoduché matematiky docházíme k závěru, že toho humoru ve výsledku film zrovna moc neobsahuje. A výpočet je to správný, Sisters Brothers nejsou komedií, a ani není jisté, jestli jí chtějí (místy) být, nebo se jen scénář vyžívá v plochých gazích.

V tomhle místě se člověk nutně musí zamyslet, jak asi vypadala literární předloha filmu, jestli taky tak témbrově selhávala, nebo v ní existuje cosi, co dává tomu divnoději smysl. Film nefunguje v podstatě od samého začátku, člověk to jen nepozná hned, první půl hodinu je totiž stále vůle věřit ve vyšší smysl všeho dění. Ostatně premisa je dobrá, čert vem komedii, kdo ji potřebuje, svým způsobem je tahle vlna nehumoru zprvu sympatická, bojkotujme prvoplánové srandičky, že. Navíc Joaquin Phoenix a John C. Reilly jsou bráchové, kdo by to nežral.

Bortí se to až v momentech, kdy diváku dochází absolutní plochost postav, které postrádají motivaci a vůbec cokoliv, co by ospravedlnilo jejich počínání. Dialogy jako by všechny vypadly ze stovky filmových příbuzných obsahujících morální a bratrské konflikty, ale špatně se vpravují do děje, špatně sedí hercům v ústech, špatně fungují obecně. Jediný funkční vztah se paradoxně buduje mezi neústředním duem Gyllenhaal a Ahmed, jejichž zjemnělé persony alespoň kontrastují se stereotypním westernovým settingem. Navíc drží v ruce klíčový element filmu, za nímž se jak hlavní, tak vedlejší postavy ženou. I tenhle potenciál ale mizí vinou zmatečného vypravěčství a pozdějšího scenáristického pomatení.

Náhodnost zvratů a jejich nulové přispění ději nebo vůbec čemukoliv je zarážející. Onen trailerový humor párkrát tu a tam probleskne a nemístně baví, jen aby vzápětí vyklidil pole pro další nášup pofidérního děje. V paměti tak uvíznou střípky, pár povedených scén jako úvodní noční přestřelka či rajsky mírumilovná pasáž kdesi ve dvou třetinách. A pak zvláštní konec, který i přes veškerou nesouvislost paradoxně přináší jisté završení, v tu chvíli už o něj ale člověk v podstatě nestojí, ledaže by ohlásil, že to celé byla jen jedna dvouhodinová epizoda Lost.
Sisters Brothers doplácí v prvé řadě na pomýlenou propagaci, ve druhé na vlastní kreativní zhůvěřilost. Hra s žánrem se v podstatě nekoná, formálně se film vůči typickým westernovkám skoro nevymezuje a nezdá se, že by se o to vůbec chtěl snažit. Audiard svým dílem mate, a to bohužel tím nešťastným způsobem, k divákově škodě. Kreativní záměr v tomhle případě zůstává záhadou, rozčarování smísené s nudou pak neveselým verdiktem.

Hodnocení zbytku redakce: