Mike Mills zařadil časovou zpátečku a vydává se ještě před Začátky, do sedmdesátek za triádou žen spojených dalším indiečkově přecitlivělým gerojem. Od dějin smutku se posouvá do ironičtější roviny, ubírá na patosu a mdlých barvách, jeho vypravěčský styl nicméně zůstává. Hlavní otázkou ale je, zda-li má Millsův film co říct, zda-li se o to snaží a... zda-li by se o to vůbec měl snažit.

2017

Pinbacker ~ Festivaly ~ 24th. Febiofest

Millsův přístup se musí docenit. Začátky bylo pravověrné indiečko – citlivé a vlastně i osobité, ale na druhé straně silně tezovité. Jakoby manifest, nahromaděná ideová hmota, co se vyřinula ven v nekontrolovatelném množství a jako velká voda odnesla i základy rozumného narativu. Ale to nevadilo, jen to nesmělo přijít znovu, aby se Mills nezavrtal do škatule věčného indiečkáře. A docela se mu to teď povedlo. Ne že by Ženy to prokletí úplně zlomily, ale ten tlak na pilu už je cítit o dost slaběji.

Funguje tu rozvrstvení postav, scénář zvládá pracovat s více perspektivami a pomáhají mu v tom i ty Millsovy věčné historické koláže (jak kdyby to vyprávěl Dr Manhattan, aneb čau Billy Crudupe!), které ale v tomhle případě přeci jen působí trochu míň samoúčelně. Stále sice vládne absolutně zbytečná poetizace, ale Mills se alespoň poměrně zvládá vyhýbat šablonám – postavy dělají to, co se sluší, aneb nenuceně prezentují určité archetypy, ovšem ne primitivně načrtnuté. Není to jen maňáskové divadlo odehrávající se uvnitř Millsovy hlavy, je to skutečná jím přefiltrovaná hodnota z vnějšího světa.

Vyplývají z toho ale takové dva paradoxy – nejzajímavější postavy jsou v tomhle filmu (navzdory názvu) oba mužští protagonisté. Ženy Mills profiluje trochu jednodušeji, trochu stereotypněji, možná protože je má tak hezky věkově rozvrstvené, ale taky protože hlavním hrdinou filmu prostě není máma, nýbrž syn. Billy Crudup zas nakonec pobere nejvíc tajemné aury, nejvíc nedefinovatelné osobitosti. S tím se ovšem pojí druhý paradox, aneb možná je to všechno naopak. Možná, že Mills vlastně tímhle kontrastem pozornosti chce zdůraznit těžkost ženské existence čtyřicet let nazpět. Jenže kdo má vědět, jestli jde o promyšlený plán nebo ne…

A v rámci tohohle paradoxu si ještě zmiňme jednu kontroverzní vlastnost Millsova filmu. A je to vlastně kámen úrazu, to, proč ho nakonec musím zanechat alespoň jednou nohou v té indie škatuli, z níž vzešel. Autenticita se cení a chtělo by se moc věřit, že malichernost postav je záměr, že tím Mills chce ironicky píchnout do diváka, ale upřímně – mnohem spíš to vypadá na jeho osobní vlastnost, nemožnost omezit nimrání se v citových detailech a bolístkách, ačkoliv vlastně dohromady není v čem se nimrat. Je to možná nejpříznačnější prvek blahobytu, to absurdno, do něhož se vyhání vztahové peripetie. Ale dojmem, že by šlo o jasný konstrukt, to prostě nepůsobí, naopak to vypadá, jako by Mills byl produktem stejné bezprizornosti jako jeho postavy.

Hrozně těžko se to hodnotí. Subjektivní dojem není zlý, protože film se zachraňuje nenásilným finále s nenucenou a takřka neexistující katarzí (=cool). Jenže je to pořád jenom hra. Hmatatelně upřímná, ale obtěžkaná sterotypem žánru a tvůrčí naivitou. Nakročeno je solidně, už by to chtělo jenom mazat míň medem a nechat volně dýchat, a třeba by vzniklo něco skutečně oduševnělého. Tahle jsou Ženy 20. století jen oddechovkou, která neví, jestli ironizuje něco vně či sama sebe.

Hodnocení zbytku redakce:

LČ

Máma od rány, klasická Elle Fanning a Gréta s červenejma vlasama? Ale jo, až na to, že o nich ten film tak úplně není. 20th Century Women jsou ve výsledku fajn indie vztahovkou a vychovávačkou, kde ale z přehršle Talking Heads může zabolet hlava.

Karta filmu