Mike Mills zařadil časovou zpátečku a vydává se ještě před Začátky, do sedmdesátek za triádou žen spojených dalším indiečkově přecitlivělým gerojem. Od dějin smutku se posouvá do ironičtější roviny, ubírá na patosu a mdlých barvách, jeho vypravěčský styl nicméně zůstává. Hlavní otázkou ale je, zda-li má Millsův film co říct, zda-li se o to snaží a... zda-li by se o to vůbec měl snažit.
Hrozně těžko se to hodnotí. Subjektivní dojem není zlý, protože film se zachraňuje nenásilným finále s nenucenou a takřka neexistující katarzí (=cool). Jenže je to pořád jenom hra. Hmatatelně upřímná, ale obtěžkaná sterotypem žánru a tvůrčí naivitou. Nakročeno je solidně, už by to chtělo jenom mazat míň medem a nechat volně dýchat, a třeba by vzniklo něco skutečně oduševnělého. Tahle jsou Ženy 20. století jen oddechovkou, která neví, jestli ironizuje něco vně či sama sebe.
Máma od rány, klasická Elle Fanning a Gréta s červenejma vlasama? Ale jo, až na to, že o nich ten film tak úplně není. 20th Century Women jsou ve výsledku fajn indie vztahovkou a vychovávačkou, kde ale z přehršle Talking Heads může zabolet hlava.