1. soutěžní pásmo: něco jako Post Tenebras Luxrecenze

A moça que dançou com o Diabo Timecode Dispozitiv 0068 Slapper Seide Hitchhiker

napsal

Adam Hencze

dne 23/1/2017

Stejná porce pozdvižení jako Barguínův polopečený epos čtyři roky zpátky – neprůhledný závěr, nad kterým se nadzvedne milion obočí, a na první pohled nicotné statické záběry obydlí silně křesťanské rodiny. Sekvence ve městě má krom vtipně civilní mizanscény logickou návaznost k pointě, která se díky ní dá vytušit (nedá). Zlověstná předtucha se pěstuje nejistými akcemi postav, promyšlenou kamerou a žánrovou přehazovanou, která často padne do hororový škatule.

Příchod pointy je agresivním tvůrčím tahem a těžce závisí na divákově rozpoložení – vzkaz je čitelný, ovšem ne každý rozumí jazyku.

Humanistické komuniké s divácky vděčným, vtipným momentem na konci. Typická ukázka přesného řemesla na téma "povídky s nápadem", tedy takového toho profláklého Cannes materiálu. Herci vlastně nejsou herci, nýbrž taneční neherci s hereckými vlohami. Patnáct minut stopáže sází na jeden malý konflikt a tříminutovou CCTV montáž, která je sice fajn, ale která zdaleka nevyužívá potenciál "činností, které děláme v pracích, když se nudíme". Samozřejmě neříkám, že důvodem činnosti postav v Timecode je nuda, zároveň to nevylučuji.

Měl jsem ale v první půli příjemný pocit radosti z divna, které poskytuje volný čas v podřadných pracích, jenže to není hlavní Timecodí téma a je to (pro mě) škoda, protože je to jeden z častých aspektů našich životů, který mi zatím nepřijde filmově příliš probádán.

Na papíře to asi bylo fajn, ale Dispozitiv 0068 funguje z prvního pásma asi nejméně – a pozor, nejde o sportovní dokument o našem nejslavnějším současném zámořském hokejistovi. Byrokratický mishap vystaví pečovatelku a příslušníka speciálních sil (armády?) do speciální situace, ze které se ve finále těží tak trochu do kýče – ten je ale potom zbořen nečekaným následkem činu s velkým ČÉ. Mluvím tady v klíčích a náznacích, ale vězte, že na šedesát osmičku nemá kromě jejího konce smysl koukat, scénář měl asi ještě trochu vyhnít, nebo se naučit nějakým přesahovějším kličkám. Za summit NATO s usměvavým George W. Bushem ale určitě plus jednička.

O to srandovější byla situace, kdy začal člen delegace před promítáním vyprávět děj snímku jen, aby se v půli zastavil a uvědomil si, že vlastně "bude lepší, když to uvidíme sami". Točbu dle jeho slov doprovázely samé problémy – je vůbec nějaký film, který vznikl bezbolestně? Produkčně to s jednou lokací bytu a třemi herci, s nichž jeden je absolutně stacionární, zas tak složitě nevypadá.

Vegas, Taylah, neustále hlasitá filipika nestravitelných přízvuků ze všech světových stran (Dolan se svým It's Only the End of the World může opravdu jen tiše závidět), agresivně ruční kamera s volbou explicitního koitu k introdukci postav a prostředí. Australská definice totálního white trash dna s nepříjemně pravdivou optikou, linéarně předaným vzkazem s trierovsky spermiovým potokem. Znovu už prosím ne.

Čtyřicet quid za jednu pilulku, protože si někdo bez kondomu nedal pozor, je money-well-spent za zmrzku a lékárnický dezert pro Vegas. Nekompromisy jsou tu ale až příliš okázalé a přehnané, proto nefunguje ani sražení chodce s okamžitou finanční nápravou. A mimochodem: vypadá to, že 1.375:1 formát (nebo ještě menší) je jakýsi nový kamerový trend nebo co.

Zachraňme koně! Těžká a slabší připomínka Sokolnice z loňských Varů – oba snímky se protínají v tangentě zvyků a sázek na lidovou odlišnost, která ale sdílí všeobecné hodnoty: zviřátkům se prostě neubližuje, už vůbec ne těm, co s nimi žijeme dlouho a co je máme rádi, a už vůbec ne kvůli starým obyčejům.

Mnohem závažnější ale je stálá připomínka nesvobody – ať už jde o styl žití, sociální hranice nebo (v tomto případě) výběr partnera. Její podtext je slabší než je zdrávo.

Pojď se radši napít. Kdyby ho tak někdo vlastně poslouchal. Smyjme rozdíly, neshody a odlišné přízvuky. Lehké drama mezi dvěma odlišně smýšlejícími Koreami odváží diváka do netipovatelných závěrů – používá k tomu chytrý humor, vizuální refrény a skvělé (ne)herce. Zápletka se dvakrát úplně otočí a užije k tomu obratně žánrových a dramaturgických zatáček, které se drží pod pokličkou, jen aby na konci nenápadně vybublaly ve zpívané baladě na povrch. Interpret: podezřelý stopař/severokorejský špeh/otec/člověk. Nutně v tomto pořadí.

Jedno podtržení a hvězdičku za využití (pro nás) exotické lokace a minimum dialogu, který dává prostor prosté, leč účinné filmové řeči.