2. soutěžní pásmo: chceme více magického realismurecenze

Le plombier Dadyaa Mamma vet bäst Chasse royale Takk for turen

napsal

Adam Hencze

dne 1/2/2017

Přisprostlá komediální anekdota stavící na exploatační taktice v pornografickém prostředí. Spousta metaforických close-upů na tělesné části karikaturních postav zabalených do černobílého vizuálu. Těžko říct proč, Fortunat-Rossi se k tématu vyjadřuje jako k specifiké činnosti, která láká divnochy společně s "normálními" lidmi, nad kterými si ale neodpustí dvousmyslných narážek na sex s dětmi.

Zajímavost, kterou dabování pornografických filmů samo o sobě je, proběhla internety a lidským povědomím již léta zpět. Stále jde o validní konverzační vložku do nočních výčepů, jako primární nosník vtipu čtrnáct minut trvajícího krátkého filmu jde spíš o komediální průměr. A rozhodně nic pro milovníky špaget.

Magický realismus po Nepálsku! Abstraktní, odtažité skloňování jinakosti v těch lepších pádech – téma opuštěnosti a odcházení dotaženo do odloučeného maxima. Neurčitou krajinu planety Uran snímá promyšlená a filmově silně výřečná optika, která se nebojí použití světla ze dvou petrolejek nebo dlouhých švenků opuštěných vesnic. Počkat, opravdu opuštěných?

Pooja Gurung a Bibhusan Basnet kreslí své kinematografické světy skrz silně osobitou estetiku, jejíž smysl zapadne s tim nejslastnějším přizvučením až v závěrečné trojminutovce, přesně podle povídkových manuálů "práce s pointou". Loučení s přáteli a známostmi ještě nikdy nebylo metaforičtější.

Jeden ze dvou queer zástupců v rámci jednoho pásma, což může vyvolat zbytečný dojem prvoplánové jinakosti skrz zneužití kontroverzity lidské homosexuality – v obou případech to má ale svůj (víceméně) důvod. Máma ví nejlíp je desetinová verze Locke, který transformoval jednotu místa interiéru automobilu ve svou silnou zbraň – Máma má k rozjetí podstatně méně časoprostoru, sugesce chce navíc docílit v pouhých dvou záběrech. A jednom rozhovoru.

Vina se s výčitkou v dialogu syna a matky střídá módou horkého bramboru – antagonický přístup otce k synově sexualitě nakonec ustoupí ležérnímu odhalení mámina postoje. Situace nekončí na kordy, ale ani usmířením – někde mezi, v odmlce. Jako elaborát na rodinné situace v moderní, vztahově revoluční společnosti fajn, jako krátký film hledá důvod filmového zpracování, obzvlášť mezi ostatními, o třídu silnějšími snímky.

Co začne jako ujetě "uřvaný" francouzský příspěvek, skončí jako bullseye do divákovy pozornosti, nečekaně a milimetrově přesně. Odkaz na Americkou krásu a přesně vybraní neherci jsou vrcholem ledovce, jehož ohromnost postupně vyplouvá na povrch s přibývající stopáží. Chasse Royale je osobní zpověď vyššího druhu evropského white trashe (Schroderové Mrcha klesá ještě o patra níž), úvaha nad šancemi a sny – oproti La La Landu ale okleštěna o západní optimismus a filmový konec. Žádný lesk, spíš bída.

Třináctiletá Angélique je prototypem mnohem realističtějšího obrazu dneška – funguje jako přímý důkaz faktu, že i nevelké cíle a skryté sny jsou pro většinu populace za závojem nedobytné reality. Platí dvojnásob, žijete-li na předměstí Valenciennes. Agresivní nespoutanost a nihilistické pohledy na svět nejsou oslavou mladého života plného vzpurnosti a touhy k sebenalezení (Rebel Without a Cause ne-e), jde o dokumentární zobrazení civilního realismu v kulisách severní Francie. Angélique tu pod nohy hozené klacky nezvládá přeskakovat a na reflexi svých chyb navenek nedbá – o to víc zafunguje poslední záběr snímku, který jediným pohledem vedlejší postavy vypoví úplně všechno. A taky dokazuje, jak těžko se někdy sundavají mimikry.

Poslední chvíle života Bertilova. Queer tematika z o pár stupňů tupějšího úhlu (myšleno ryze matematicky) – vztah dvou seniorních Norů je subtilní a nenucený středobod společně prožitého soužití, v pokročilém věku definováno pouze zašlými fotografiemi, medailemi z vyhraných mistrovství a vzpomínkami na špatně zvolený běžkařský vosk. Odkládané partrnerské loučení má v zasněžené chatce zvláštní pachuť, asi stejnou jako závěr žití samotný, se všemi nedořečenostmi a skrývanými skutečnostmi.

Nakusování různých dalších linek a motivů je brzdou Díky za všechno – ten jinak oplývá vkusným humorem a nenucenou narací, která ale v hlavním okamžiku nevygraduje. Možná tím říká, že od smrti čekáme až příliš a že jde vlastně jen o další z rodinných událostí, stejně jako babičiny narozeniny nebo oslava kolaudace domku.