WAR SHOW73rd. La Biennale di Venezia ~ recenze filmu The War Show

War Show je unikátní dokument. Bez scénáře a jasnějšího záměru vznikl neopakovatelně autentickým způsobem, který nelze rekonstruovat. Tenhle film prostě vznikl. Není za ním velká agenda ani účel. Jen snaha vyjádřit cosi, cosi v době začátku vzniku dokumentu vlastně ještě neexistujícího v plné podobě. Kontinuální potřeba zaznamenávat a uchovávat byla hnací silou projektu, a snad až jakási sentimentálnost a marnivost v ohledu „co se bude točit“ mu dodala jinde neviděný lidský rozměr. Partičky kamarádů po celém světě dělají stejnou věc – natáčí každou nesmylnou maličkost svých životů, v tomhle případě ale jde o životy permanentně se otírající o nabroušené čepele války. V mnoha případech s fatálními následky.

Obadiah Zytoon, spolurežisérka i protagonistka dokumentu ale nic neprezentuje s neonovou naléhavostí, naopak. Její film je hořkou kolekcí výjevů s tichým voiceoverem poskytujícím nejnutnější informace. Byť se patosu zcela vyvarovat nemůže, dává od něj uvědoměle ruce pryč v souladu s civilním rozměrem filmu. War Show přirozeně obsahuje i vyhrocené momenty, především z demonstrací či odbojových akcí, v jádru je ale portrétem party kamarádů a jeho palčivost tkví nejvíce ve věcnosti, s níž podává informaci o jejich osudech a dopadech režimu na jejich životy. Není to ale chladná věcnost, která by snad mohla být produktem dokumentární nezainteresovanosti, nýbrž ohleduplná a zlomená věcnost, v podstatě jediný důstojný způsob, jak pracovat s „materiálem“ tohoto druhu.

Zlomové chvíle pomíjejí během sekund a zdrcující ztráty se odbývají strohým konstatováním smutného faktu. Opět bez velké dramatizace. V izolaci od ústředního politického dění jako by člověk podvědomě přestal počítat s potenciálními katastrofami a asocioval si postavy s vlastním životem a životy svých blízkých, kde neexistují perzekuce ani tresty mučení a smrti. V jiném případě by šlo o krajně vypočítavý krok, War Show ale bezelstnost nepředstírá, je bezelstná a zničující přirozenými vnějšími vlivy. Silná ilustrace existence osob v nám dalekých podmínkách, ale s takřka identickými cíly a potřebami. Její protagonisté touží po klidu a svobodě a i v konstantní přítomnosti smrti prožívají obyčejné momenty, zamilovávají se, vyznávají a svěřují, náhlost blížícího se konce nevnímajíce.

Ani pohledy do zákulisí rebelů a militantních odpůrců režimu neodhalují o moc víc než touhu obyčejně žít. Náboženská zfanatizovanost je sekundárním projevem konfliktu a zároveň nástrojem šíření nenávisti. Není fundamentálním důvodem bojů a zmatené proklamace o sekulárním státu, jež dav jednom okamžiku hromově odmítá a v dalším svorně přijímá, jasně ukazují, že nenávist nepramení z lidí samotných, nýbrž je zaseta uměle a vypočítavě zvenčí. Konflikt se stává standardem a lidé si budují životy v rámci něho, využívají jej k obohacení, realizují se skrze něj. Zakořeněnost krize je všudypřítomná a Zytoon na ni vytrvale naráží, komentuje ji, odhaluje nesnadno viditelnou podstatu a neveselý fakt, že jde o v podstatě neřešitelnou situaci.

300 hodin vyvezeného materiálu zkondenzovaných do sedmi kapitol celovečerní stopáže je pak perfektní ilustrací marnosti a smíření syrské populace. Tragédie vnímaná z osobní perspektivy má potenciál ne pouze informovat o konfliktu a hlásat konkrétní pravdy, nýbrž proniknout do srdce běžného občana bezpečných koutů světa, především pak Evropy a zdějších uprchlíky odmítajících jedinců. Jde totiž o prosté domácí video s přidanou kulisou nemilosrdného společenského útlaku. War Show je stěžejním dokumentem o stěžejním problému doby a zaslouží si veškerou pozornost, jíž se jí může dostat.