Saverio Costanza režíruje Adama Drivera a Albu Rohrwacher v tíživém konverzačním dramatu s nelehce definovatelným příběhovým těžištěm. V Hladových srdcích ústí mateřská láska ve výživovou paranoiu, vše obklopeno zdmi malého newyorského bytu. Co chce ale Costanzo svým filmem sdělit?
RECENZE (JB) — Tematických rovin Hladových srdcí je vícero, s tím že na stupňující se konflikt mezi dvěma ústředními postavami lze nahlížet různými optikami. Problém filmu je ovšem ten, že se poměrně snadno dá zběžným ohledáním zredukovat na drama o problematice současných trendů směřujících k co nejméně závadné (nejen) dětské výživě. Tnutím do takto aktuálního problému si Costanzo možná mírně zavařil, jelikož se zdaleka nejedná o jediný pilíř jeho snímku, přitom houfy diváků se s nejvyšší pravděpodobností chytnou právě toho.
Nelze se jim na jednu stranu divit, zdravá výživa je fenoménem doby a „biomámy“ už v podstatě svébytnou sociální skupinou, rozhodně ne nepočetnou. Jde o typický případ dobrého úmyslu vybičovaného k extrému tlakem zvenčí, tlakem generovaným jak umělostí a nepřirozeností prostředí kolem, tak plamenností hněvu jejich potíračů. Costanzo ale nezaujímá žádnou stranu, není hlasatelem biofanatismu, není propagátorem veganství a není ani jejich odpůrcem. Jeho film pouze rozestavuje dvě citově závislé figurky kolem jednoho konkrétního bodu představujícího racionální, selské uvažování, a zásadně vychyluje jednu z nich, čímž tu druhou uvádí do napětí. Jednoduché.
Tématem filmu je tady radikální uvažování v jakékoliv podobě, jak se ostatně Costanzo sám v rozhovorech zmiňuje. Nejde ale jen o věc „jídlo“, ta je především projevem přemrštěného mateřského pudu, jenž sám o sobě zadělává na rodičovský konflikt, s přihlédnutím k názvu knihy, která byla pro film inspirací („Indigové dítě“), ovšem musíme do vyhroceného jednání matky zahrnout i určitou okolím přisazenou iluzi o výjimečnosti dítěte, která její nežádoucí chování ve všech směrech stupňuje. Costanzův film tudíž v žádném případě nerotuje kolem fenoménu biomatek, jen ho využívá coby projev hlubšího psychologického problému, jejž jeho film ilustruje.
Opírá se při tom o dialogy a klaustrofobické prostředí, přičemž obojí mistrovsky předznamenává úvodní scénou. Mina a Jude se setkávají na záchodě, kde se k jejich smůle zasekne zámek, a dva neznámí spolu musí ve stísněné místnosti trávit dlouhé minuty. Čekání, nucená blízkost a nucená konverzace, minimum místa, a k tomu všemu jako polovtipný trapas nepříjemný zápach padající za vinu Judovi. Romantický začátek jako vyšitý a k tomu navíc efektivní nastínění trampot budoucího společného soužití. Osmiminutová nepřerušená scéna plyne skvěle a přirozeně, jak díky Costanzovým dialogům, tak chemii mezi Driverem a Rohrwacher. Bohužel tahle první epizoda zůstane po zbytek filmu i tou nejlepší, jakmile totiž Costanzo zlomí příslovečný chléb (a nijak neotálí, rozpůlí ho velmi rychle), ztratí najednou Hladová srdce tah na branku. Minimalistické indiečko je závislé na performanci a lehkosti, s níž se snaží sdělit své poselství, popřípadě manifestovat, že nechce vlastně sdělit nic. V Hladových srdcích má Costanzo k dispozici dvojku vynikajících herců, s výjimkou úvodní scény s nimi ale o sebe málokdy úspěšně křeše a v soustředěné snaze o chladnou a odtažitou atmosféru vyrábí duo s těžko uvěřitelnou milostnou historií. Výjevy z bortícího se soužití tak postrádají tíhu dopadajících betonových bloků, jsou spíše stavbou, která to už dávno má za sebou. Costanzo přitom vypráví efektivně, časové skoky vůbec nepůsobí rušivě, problém je s vyjevováním nitra postav, které se příliš nekoná, divák je jen svědkem vnějších projevů konfliktu.
Procesy uvnitř protagonistů tak lze jen tušit, což opět může být záměr, omezuje to ale možnost ztotožnění s nimi. Costanzo sice nabídne z první ruky něco z Judova jednání a uvažování, je to ale málo, pořád dospívá v konfrontacích jeho a Miny jen k jakýmsi polovičatým závěrům, výpadům. Jejich jednání zkrátka nepůsobí jako adekvátní situaci, Mina je až příliš podivínská na to, aby Jude jednal tak mírně, jak jedná, drama se jaksi míjí účinkem a logicky moc nefunguje. Costanzo si pak ve výsledku podrazí nohy koncem vyhnaným ad absurdum, který předcházející děj jen pramálo opodstatňuje.
Vychází z toho ale dobře jako technik, rozhodnutí kde, co a jak snímat, do jednoho fungují. K vynikajícím hercům tu má i skvěle padnoucí lokaci utopenou v betonové šedi newyorských věžáků, už samu o sobě bizarní, korunovanou netradiční zahrádkou na střeše. Uzavřenost a tíseň podtrhává šestnácti milimetry filmového pásu s velmi úzkým obrazem a starodávnými čočkami, z nichž často ke slovu přichází deformující rybí oko. Souhrou technických vychytávek Costanzo vyvažuje, co scénář nezvládá a manželský krach podbarvuje šedě a smutně.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (JB) — Škoda distancujícího se scénáře, škoda nízkého vhledu do postav. Hladová srdce jsou technicky zvládnutá a individuálně herecky zdařilá psycho inscenace, na druhé straně ale vedle chytře nasnímané deprese příběh jen stále dokola krouží kolem podnětného tématu a ne a ne ho posunout dál. Costanzo pak vzniklý konflikt řeší zbytečně uměle a vyhroceně a velký potenciál příběhu příliš nezúročuje. Natočil dobrý film, chtělo by se ale říct, že mohl být o dost zajímavější.
napsal Jakub B.
