P

Blog, 8. červenec 2015 13:13 aktualizováno 28. červen 2017 15:49KVIFF '15 z pohledu Břita

První Vary. Ano, je to něco, a rovnou s padesátkou na krku. Padesátka je ale nová třicítka a KVIFF jede v oblaku uhelného kouře jako mašina z úvodních titulků Herculea Poirota. Ve středozemním vedru obklopen azbukou a plnohlasím se nabízí otázka, proč měli pohlaváři SSSR potřebu ob rok lézt KVIFFu do zelí Moskevským festivalem, když jsou Vary i v roce 2015 absolutním ruským satelitem. Ale to je jedno, teď jde o filmy.

REPORT (JB) —

Na ty bude tenhle příspěvek poměrně skoupý, jelikož za tři dny vlivem výhně, nespavosti a z nich pramenící celkové slabosti organismu a smůly ve frontách padly jen čtyři, z toho jeden již viděný, s tím že od dvou dalších mě úvodní půlhodinka až hodinka spolehlivě odradily. Zásadní objevy tak tedy jsou velmi stručné: Dotek zla napodruhé strhuje ještě o dost víc, David Oyelowo míří do první herecké ligy, český film dokáže zplodit solidní žánrovku a Larisa Šepiťko je hodna nemalé pozornosti.

Dotek zla ke stoletému výročí narození Orsona Wellese znamenal božský start. Tahle pozdně noirová záležitost koncentruje to nejlepší z žánru a protáhne vás pěkně hustým bahnem, takže po projekci je nutno vyškrábat si zpod nehtů nahromaděnou špínu. Welles vám navíc samozřejmě upře jednoznačné morální rozhřešení, takže Quinlanovo jendání budiž nutno zvážit krajně individuálně. Jako druhý bod programu měla figurovat Antonia, italské životopisné drama o básnířce, jež se proslavila až po své nešťastné sebevraždě, jenže bez lístku vězel osud téhle projekce v rukou fronty před Velkým sálem, a ta byla bohužel nakonec o dva metry delší, než by bylo potřeba. Úspěch přišel až při čekání na Rozervanou duši (Nightingale). David Oyelowo už dokázal proniknout do našich povědomí skrze spoustu vedlejších rolí, a také díky loňskě Selmě, právě tenhle malý film z produkce HBO z něj ale ždíme nejvíc, protože stojí takřka výhradně jeho herectví. Psychotická osobní one-man tragédie hájící právo na shovívavost vůči choré mysli si mě získávala těžko, na první pohled se strefuje do množství klišé a technicky může místy působit samoúčelně, smutné sdělení vepsané v rohu portrétu muže chyceného mezi naivitou a obsesí je ale zdatně ospravedlňuje a Oyelowo hraje absolutně nadoraz. Víc se hodlám rozepsat v recenzi, tudíž k Nightingalovi zatím vše.

nightingale gal.jpg

Sobotu uzavřel, respektive neděli načal Muž, který spadl na Zemi. V jednu ráno po minimu spánku a celodenním martýriu byl tenhle film s Davidem Bowiem v hlavní roli kardinálním přešlapem, jelikož neúnavně sázel jeden wtf moment za druhým, díky čemuž byl řetězec úpadků do mikrospánku a následných šokujících probuzení mozek likvidující záležitosti, a situaci nezachranil ani výskyt nahých žen na plátně. Ve prospěch zítřejších projekci jsme tak film opustili a ulehli, a bylo to dobře. Neděle dopoledne znamená projekci Křídel ruské režisérky převážně šedesátých a sedmdesátých let Larisy Šepiťko. Anotace a její syn dorazivší film uvést utváří dojem, že půjde o sociálně kritickou agitku s tendencemi tehdy skončit v trezoru, nakonec je to ale úplně jinak a (nejen) já po projekci sahám pro kapesník, abych si osušil navlhlé oči. Křídla jsou hořkou osobní na emoce bohatou tragédií o tom, že po druhé světové válce ani příslib míru a obyčejného civilního života nebyly zárukou štěstí. Naděžda Petruchinová je silná žena, pod jejíž výchovnou rukou ve škole zkrotne leckterý vzpurný student, pro svou třídu udělá první poslední a navíc je velmi žádoucí, ani to ale nevyvažuje prázdnotu na druhé straně barikády jejího života. Její upřímná snaha o nápravu vztahu s dcerou, řešení problémů svých svěřenců naráží na další a další překážky a nerozhodnost ve vlastních potenciálně milostných vztazích zapříčiněná neustálým dlením v minulosti ji drží na místě. Nastiňovat víc z obsahu nebudu, ani nesmím, Křídla stojí částečně i na tom, že souběžně s vývojem Naděždiny situace poodhalují střípky minulosti, takže je potřeba se předem v ději nijak nepitvat. Šepiťko vypravuje jednoduše a nenáročně a začíná na pozitivní notu, jíž jen pozvolna přidává kontrapunkty v podobě momentů a situací, které podkopávají prvotní silně pozitivní dojem z postavy Naděždy Petruchiny, a protkává její život pořád větším množstvím černých nitek, čímž rozbíjí povrchní idylický obraz a nabízí hořký realismus. Maja Bulgakovová v hlavní roli (dle slov režisérčina syna do té doby jen „epizodickou" herečkou, pro mě krajně nepochopitelně) vážně je pomyslným ideálem silné ženy, s výraznými lícními kostmi a ostrýma liščíma očima nemá problém na plátně uhranout a dominovat, o to lepší je ale každý moment, kdy pod nezlomnou ikonou probleskne bolest, někdejší šrám, smutek, lítost. Sentimentalita nikdy nepřekračuje míru, Šepiťko přidává poskrovnu a nikdy vás nezahltí a v závěru se přiklání spíše na antiklimaktickou stranu, právě tím ovšem stesk po něčem, co už není a ani nebude, umocňuje ještě mnohem silněji. Křídla byly bez debat vrchol nevelkého počtu karlovarských projekcí a zbytek dne jsem díky nim prožil schvácen melancholií.

kridla gal.jpg

Tu přeťal až večer Schmitke, česko-německá koprodukce pod taktovkou debutujícího Štěpána Altrichtera. Festivalová kina brázdí už nějakou dobu a vysloužil si spoustu přízně jak v Jižní Koreji, tak třeba na Febiofestu. Já byl ale na téhle projekci tabula rasa, takže dojem ze Schmitkeho jsem si díkybohu utvořil toliko z filmu samotného. Mám vlastně v plánu hned zítra vyplodit recenzi, takže řeknu asi jen tolik, že to bylo nemalé překvápko, něco, co bych od naší kotliny ani za výpomoci západních sousedů nečekal a ovace doma i ve světě určitě nejsou mimo. O zbytku se rozepíšu později. Po Schmitkem následoval Franny, film kolem Richarda Gerea, aneb jeho jméno byla jediná informace, co jsem o něm měl. Gere před projekcí navíc dorazil na pokec s Markem Ebenem, o tom, co tam ztropil, už informoval nejeden server, takže většina asi ví. Upřímně, věřil jsem mu tak půlku všech řečí, protože působil přehnaně sebevědomě a neupřímně. Eben tentokrát v otázkách moc nebodoval, takže interview zachraňovala anarchie, která k jeho konci postupně propukávala. Mnohem menší anarchií byl ovšem samotný Franny, který jako by existoval hlavně proto, aby se Gere trošku připomněl a herci ze Stmívání a Divergence mohli dokázat, že vlastně i umí trochu hrát. Tak či tak, nevydržel jsem ani do půlky a odporoučel se, abych ráno snáze vstal na další film Larisy Šepiťko, kvůli čemuž jsem odmítl i neznámými spolubydlícími dívkami nabízený rum. Škoda, že i přes tyhle oběti jsem nakonec nevstal...

Pozdní odjezd domů tedy nebyl zvlášť slavný, první Vary jsou ale první Vary a příště už budu mít jasno, co a jak a kdy a taky, že si nemám zapomenout sbalit karimatku a hygienické potřeby. Momentálně mě čeká nájezd na Šepiťkinu filmografii a taky recky Schmitkeho a Nightingalea, které snad přistanou během zítřka. Tak Varům zdar.

☞ PINBACKER
Další články z kategorie Blog:
Více