Blog ~ report ~ 31/8/2016
toto je poslední článek
KVIFF číslo 51 s pinbekří premiérou v řadách akreditovaných novinářů byl nejlepším KVIFFem mého života. A jakkoliv je to bezpředmětný přívlastek, když byly tohle teprve moje  druhé Vary, znamená nezpochybnitelnou ryzí kvalitu.

Vary, ty nejlepší z VarůreportKviff

Začátky byly krušné. Padla v práci až po půlnoci a následné zařizování auta v končinách jižně od Prahy znamenají dopad na polštář až ve dvě ráno. Budíček je ovšem už v pět, chceme totiž přijet včas a zabookovat lístky. Tři hodiny spánku na dvě hodiny za volantem jsou málo, řízení se ale zvládá, výtuh přijde až asi deset minut po začátku prvního filmu. Solidní ruský thriller Vymahač bohužel trpí mými výpadky bdělosti, i tak se ale otiskne do paměti a v recenzi je proč ho chválit. Spánku se pak nevyhne žádný film po následující dva dny, někdy zaslouženě (Paterson), někdy nezaslouženě (Tohle je náš svět). Press pass je ale darem z nebes, stíháme všechno, včetně napěchovaných úvodních projekcí Anthropoida. Toho nakonec neblahořečíme, podléhá schematičnosti a snaze o bombastičnost, i tak je ale fajn pocit na něm sedět. První den uzavírá půlnoční projekce Ve jménu krve, aneb Mel Gibson na to jde po neesonovsku. A vychází to. Hříšná žánrová laskomina nás baví i přes únavové křeče a nemožnost se pohodlně usadit. Melovi to prostě žereme i přejeme. Zbývá jen ulehnout ve škole s nepříjemnou myšlenkou na tři plastové ženské hlavy vystavené v protějším okně. James Wan by plesal.
pozemní PB porada
Největší hody přicházejí v den třetí. Schází se tu Captain Fantastic se Swiss Army Manem a Patersonem a já doplňuji veký letošní rest jménem Anomalisa. První tři jmenované filmy zabrání Kaufmanově nové studii osamělosti, aby člověka zdrtila za únosnou mez, i tak je ale tahle loutková hra těžkotonážním direktem do emočních center s následným hodinovým KO. Těžko si představit, jak L. Červ. o pár dní později zvládl její projekci samojediný po našem odjezdu, opuštěn v ztemnělé karlovarské škole. To Švýcarák je pozitivnější pečínkou. Ač ve výsledku vlastně jakousi glorifikací loserovství, proměňuje svoji estrádu tabu v upřímnou a hřejivou diváckou potravu. Prdící mrtvola je morálním vítězem a zakřiknutý stalker miláčkem davů. Hned po Varech následuje nutná druhá projekce ve Světozoru, kde v závěru emoce prýští snad ještě silněji. Druhou srdeční vzpruhou je Captain “Mortensen” Fantastic a jeho roztomilý šťouchanec do civilizačních neduhů. Žádná velká satira, jen kopa bžundy a lehké povzdechnutí nad absurditou (moderní) společnosti i boje proti ní. A Viggo v roli na tělo. Co víc si přát. Snad soundtrack od Sigur Rós? Máte to mít. Slzy dojetí jsou třešinkou na dortu. A vynahradí to čas strávený s Jarmuschovým Patersonem. Jak hodnotit film, co je úplně o ničem, ví, že je úplně o ničem, ovšem taky ví, že fandové očekávají, že bude o ničem? Plesat nad autobusákem, jeho hloupou ženou a nerudným psem se zkrátka nedá, i když ho hraje Adam Driver. Lze ocenit Jarmuschovu nezaujatost zbytkem světa a absolutní ponor do vlastnoručně vytvořené formy, osobně by mi ale určitě vyhovoval spíš nějaký ten, ehm, “výnor”.

Den čtvrtý přinesl rozporuplnost. Nabídl podmanivou drsňačku Mary, nemastné neslané Zpovědi nebo Normální autistický film. Mary byla nejpříjemnějším filmem Varů, milým indiečkem, které má potenciál vzít světová kina ztečí a zahrát si na menší kultovku. Uvidíme, jestli se dostane i k nám do distribuce, moc bych jí to přál. Zpovědi se ukázaly být příliš ambiciózními, Toni Servillo zkrátka není všechno a pokus o společenskou satiru vyzněl spíš jako běžná epizoda Poirota, ovšem bez Poirota. Normální autistický film byl sondou do životů dětí s Aspergerovým syndromem. Od poměrně veselých přes rozporuplné až po zahořklou existenci, prořezal se skrze mozaiku zvláštních dětí až teenagerů a pokusil se přiblížit jejich svět diváctvu. Ošemetné téma neuchopil zle, volná forma by ale možná zasloužila trochu sevřít a usměrnit. Normální autistický film má naštěstí pestré spektrum protagonistů, díky nimž plní svůj účel - být pro laickou, ne odbornou veřejnost. Den uzavřel Reno s Leonem. Rozhovor s Ebenem se nesl v podobném duchu jako loni Gere - tropily se šoufky. Bohužel se ale obě strany dost míjely v otázkách, jazyková bariéra tentokrát byla znatelná, semtam tudíž padaly dost random nesmyslné průpovídky, Reno ale naštěstí měl co říct, i když to třeba nebylo k tématu. Co se Leona týče, byl to další obrovský rest, který jsem s radostí splnil. Jak by řekl Enšpígl, “na Leona se dívalo moje srdce.” I když ne zas tak poctivě. Srdcovkou se nestal. Ale skvělej je. A Natálka si odbyla nejlepší roli na začátku kariéry.
čtyři lidé, pouze tři srdce...
Co říct obecně? Vary bodujou. Dramaturgií, přístupností. Nevylučují žádné sociální vrstvy, cenově jsou festivalem pro každého. Jsou českým festivalem, což je místy znát na přemíře otevřenosti české produkci, která bohužel v některých případech staví na odiv provinční prostotu, a na tom, že hází české vidlohvězdy do jednoho pytle s těmi světovými, je to ale velmi přijatelná daň za příjemnou a nezdravé pompy prostou atmosféru. Je zbytečné kritizovat Ebena za to, že občas pokládá zbytečné dotazy a nestačí intelektem Charliemu Kaufmanovi. A že Reno byl přizván na poslední chvíli. Ani skeč se Svěrákem nemá smysl pranýřovat po hospodách. Dokud bude Thermal první týden v červenci žít filmovým nadšením (alespoň z poloviny tak velkým, jako je to alkoholové), můžeme být šťastní. Vary jsou unikátem a zaslouží si naši hrdost. A pyšní buďme i na tu cenu, ať už si z ní festival dělá sebevětší srandu. Jo a taky na záchody v obecním domě.