Robert De Niro se na stará kolena stává stážistou Anne Hathaway a dává jí do pořádku jak kariérní, tak rodinný život. Ďábel nosí Pradu naruby? Ne tak docela. Tohle koncentrované pozitivno rozehrává trošku jinou hru.
RECENZE (JB) — Robert De Niro hraje v čemkoliv. Bez jodiefosterovské selekce se vrhá do rolí zajímavých, stejně tak ale i do těch, které krajně zavánějí. Stážista je spíš ta druhá kategorie, s trochou štěstí a velkou snahou se mu ale daří měnit slabý potenciál v poměrně uspokojivý výsledek. Největší zásluhu na tom ale nakonec stejně má De Niro, který svou přímočarou a nelehce obhájitelnou úlohu táhne sebevědomě kupředu sice ne k oslavným fanfárám, ale přeci jen k divákovu poměrně uspokojivému zamručení.
Důchodce, co po smrti ženy zkusil všechno, aby v životě neustrnul na mrtvém bodě, přichází do firmy prodávající oblečení přes internet. Tu vede mírně excentrická, ale převážně sympatická Anne Hathaway, která se po letech vrací na pole, kde zásadně zabodovala, tentokrát ovšem na místě, jež tehdy zaujímala Meryl Streep. I ty počáteční neshody, jako by Pradě z oka vypadly, kde ale ta sázela na humor a jiskření, pouští se Stážista skrze katalogy sentimentality ve všech jejích podobách. Je to velké sousto, protože dvouhodinový film, který za celou stopáž nezlomí jediný chleba, jenom odírá dramatickou kůrku, čelí obrovskému nebezpečí, že ho obecenstvo sborně prozívá.
Stážista si ale většinu svých tendencí obhajuje. Humorem nesrší, jen po troškách sype a do popředí tlačí veterána De Nira, který mocí dobrotivosti vyřeší každou svízelnou situaci, ať banální, či potenciálně rodinně rozvratnou. Málokdy člověk narazí na tak tvrdohlavou feel-good atmosféru, kdy hlavní charakter nedefinuje nic než absolutní nezlomnost a pozitivnost. Morální dilemata padají za oběť spravedlivé a životem protřelé filosofii a dámy v pokročilém věku zase padají do náruče světáka a fešáka ze staré doby, jakého už dnes těžko pohledáte. Stážista je vlastně taková civilní pohádka, v níž hlavní roli hraje v dětských příbězích obyčejně vedlejší postava dobrého dědečka, chytrého kocoura či lišky Ryšky. Svým způsobem se tak tyhle kladné a vždy nápomocné charaktery dočkávají světla primárního reflektoru. Tahle skutečnost ale vlastně tak trošku potvrzuje to, že ve většině případů kouzelným pomocníkům opravdu náleží spíš úloha sidekicků. Bez poskvrnky a smítka na perfektním saku je De Nirova postava jednorozměrná a její existenci obhajuje toliko býčí síla hercova. Scénář vystavuje klasické životní situace a konflikty jsou z řad těch nejběžnějších, není kdy si příliš zoufat a v polovině filmu ani strachovat se, že by De Niro jakýkoliv daný problém nevyřešil. Svým způsobem je to fajn, je to přesně ten typ filmu, který pomíjí všechny katastrofy života a pouze přímočaře opěvuje vřelost a pevnost charakteru. Není to špatně, hřejivé pocity poměrně zdatně cestují z plátna do diváckých srdcí, film samotný se tak ovšem stává odpolední jednohubkou, jejíž chuť na jazyku nevydrží ani po dobu jeho stopáže. Opět – není to špatně. Stážista při vší skromností být víc než pomíjivě chutným soustem být nechce.
Nerozpitvává vztahy, hraje si s nimi, posílá je do zdárných a uspokojivých konců a i ten nejzávažnější závěrečný problém v životě Anne Hathaway načrtne jen zkratkovitě a nechává ho i velmi rychle vyšumět. V tu chvíli už ovšem přeci jen odhalí svou prostotu příliš a vlastně tak trošku zbytečně – přidává do jinak koherentních lehkých vrstev jednu tenkou těžší a jen neorganicky ji vpasuje mezi, tak aby se neřeklo. Ani superklaďas De Niro tenhle problém sám nespasí, a jelikož takřka celý zbytek ansámblu hraje průměrně až znuděně (vévodí jim manžel Hathaway), vyznívá dramatické finále do ztracena. Je to trošku škoda, protože Stážista by bez snahy o větší konflikt měl svoje jisté.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (JB) — Takže ne drama, ne komedie k popukání, jednoduchá vztahovka rotující kolem neohroženě pozitivního De Nira. Stážista není průšvih a se správným očekáváním se může v kině stát příjemně strávenou nasládlou dvouhodinovkou. V širším kontextu samozřejmě zapadá kamsi do filmově dějinné šedi, ale vlastně se tomu vůbec nebrání, jen se zaculí, pokyne a nechá se pomaličku odvanout v zapomnění.
napsal Jakub B.
