Do kinosálů se řítí Šinkansen: burácející, lákající na áčkovou soupisku hereckých es, odlehčenou zabijačku, řízné hlášky i ostré lokty v akční režii Davida Leitche, který stojí za zrodem dlouhých bojovek z Johna Wicka. Jaké jsou tyhle dvě hodiny strávené s nájemným vrahem Beruškou v podání Brada Pitta?
RECENZE (AH) — Zábavné! A to především díky Leitchově ansámblu, který tuhle dramaturgicky škobrtající taškařici táhne kupředu. David očividně tušil, že potřebuje v téhle jízdě udržet hranici pozornosti i přesvědčivosti, a tak před přetaženým akčním finále servíruje gangsterku v Ritchiovském stylu Tarantinovské produkce se zápletkou z Agathy Christie. Lapsy logiky stírá neustálý servis dalšího a dalšího obsahu, co se často vrací v ději pro vysvětlivky nebo medailonky nastupivších postav (ať už do vlaku, nebo do syžetu). Naštěstí se tu sleduje alespoň vnitřní logika a stopáž tak překvapivě ujíždí, kombinatorika interakcí dostatečně zábavných postav nabírá na obrátkách a přes občasný lehký cringe poskytuje dostatek diváckého zájmu. Nutností je připomínat si, že je to žánrová jednohubka.
Co tu ale nakonec absentuje, je ona Leitchova akční specialita, která se vyčerpá ve dvou-třech pěstních soubojích, co sice vynalézavě používají bourneovskou (teď už wickovskou) tezi o dostupných předmětech vhodných do funkce nečekané zbraně, ale nijak řemeslně nevybočují z aktuální normy – často slouží jako podloží k další komedii, která tu díky Pittovskému šklebu celkem funguje. A je jí přehršel, většinou ale ne na škodu. Brad tu má obdobnou úlohu pohledného MacGyvera, kterou se blýskl už v letošním The Lost City (2022) a prochází mu to i ve vysokorychlostním japonském vlaku – i když tu má tentokrát víc štěstí než rozumu, přitom jeho postava je postavena na okolnosti s názvem "smůla". Pacifismus mu ale dlouho nevydrží a potká se tak s roztodivnou partou cestujících, včetně kámošů z Atlanty (2017) Briana Henryho se Zazie Beetz. Ti s úspěchem dokazují, že se jim pomalá penetrace áčkové hollywoodské produkce začíná vyplácet, sekunduje tradičně dobrý Taylor-Johnson. Grupa zabijáků tu má protichůdné cíle a Leitch s jejich stylizací i akcenty nemá větší problémy. I závěrečný Michael Shannon zanechává stopu.
Falcon
S třetím aktem je trochu potíž – Leitch se sice sem tam odváže vytrhnout ze řetězu a do relativně poklidného (i když Rkového) ratingu seknout nějakou krev, končetinu nebo vlakem rozjetou tkáň, ale dlouho lákanou bojovku vlastně nedoručí – a jaká škoda! Teasing probíhá poměrně dlouho a pohled na početnou bandu japonských mafiánů v maskovaných kvádrech s katanami je proplacen několika zpomalovačkami se samurajským veteránem Hirojuki Sanada, načež vše vykolejí a je z toho zbytečná mazanice z první Mission: Impossible (1996). Někam se to dosune, ale je to trochu pachuť, protože tu byl potenciál pro zapamatováníhodnou eye-candy sekvenci, pro kterou má Leitch ověřenou kvalifikaci. Jako by i to všudypřítomné krvácení z očí někdo obkreslil od Gogo Yubari z Kill Bill (2003).
Jak se tu všichni aktéři procedurálně odstřelují, zbude na plátně onen singulární fantom, filmová legenda v sexy šedinách pomalu a jistě vcházející do síně slávy. Pitt to tady strká kupředu a podobně jako několik filmových hvězd své generace začíná dávat přednost projektům, co fungují především jako čirá radost. V Bullet Trainu prodává všechny své myslitelné polohy (včetně Pitta-požírače) a až na závěrečné slow-mo průlety vagony neni ani jednou pro smích. Těch vnitřních uchechtů se mu na druhou stranu povede vyvolat dost na to, aby si jeden po závěrečných titulcích potvrdil, že to nebyl úplně ztracený čas.☞ PINBACKER
napsal Adam H.
