Trevorrow přitom v roce 2015 začal s Jurským světem víc než slibně: dodal svěží partu hrdinů a svezl se na vlně nostalgie k filmovým značkám devadesátých let, která byla tehdy v kurzu. U pokračování si pak už jen připsal kredit za scénář a po chladnějším přijetí si pro jistotu finále téhle trilogie znovu zrežíroval s tím, že ho napsal společně s Emily Carmichael, jejíž jediná předchozí celovečerní práce byla na Pacific Rim: Povstání (2018). A hádáte správně, že proti téhle katastrofě je dinosauří kolonie utržená ze řetězu požírající kavárenskou idylu v italských městečkách uplné nic.
Colinův velkolepý blockbuster je totiž jedno obří překombinované prázdno, které krom jeho samého sráží na kolena i aktuální kinová situace: té totiž doposud vládne výtečný Cruisův Top Gun: Maverick (2022) (psali jsme zde), kinofilská třešnička nostalgie amerických svalů do velkých sálů, co po letech filmové mizérie předvádí dokonalé vzlety a přemety v multiplexích sálech i kasách. Vedle něj, ale i vedle předchozích snímků série Trevorrow prostě jen vaří z nesolené vody, ze seznamu nejprofláklejších klišé bere ta nejvíc přepoužitá, k novým postavám zve ty staré a přepálenou stopáž skládá halabala frenetickým střihem, který má především zakrýt nedostatky zdrojového materiálu a diváka nakrmit čekanými tropy a akčními kousky prozrazenými v trailerech. Jeho motto je: větší, rychlejší, silnější, dražší. Ostatně tak, jak to doslova v unisonu ve snímku vyřknou staronové postavy Chrise Pratta a Sama Neilla během setkání s novým, ještě dravějším alfa predátorem: “Proč je vždycky musí udělat větší?”
Jedinou alfou, která z kolotoče tupé všednosti alespoň trochu vytrhne, je Jeff Goldblum: ten ale zaujme pouze humorem a onou divností jemu vlastní, protože jeho Ian Malcolm tu má stejně jako ostatní pramálo k aktivnímu přispění ději (ale knoflíček košile si rozepne, to zase jo). Trevorrow s herci zachází jako s jednou vlastností definovanými loutkami, jejichž jediný cíl je proplout příběhem, zavalit diváka expoziční žumpou skrz devadesátkový dialog či abstraktní pojem o genetice, křížení druhů a sto dalšími druhy technicistního linga. I to zabraňuje alespoň bazálnímu napojení na hrdiny i antihrdiny a tím i fandění k úspěšnému přežití všech nástrah, které si na ně tvůrce vymyslel. Napojit se nelze z dalšího důvodu: všichni (až na zlotřilého filantropa Tima Cooka) jsou nesmrtelní.
Nadvláda tak klesá do přesně toho typu zaměnitelného céčkového blockbusteru bez tváře a substance, jehož jediným primem budiž třpyt vysokorozpočtového řemesla postaveného na stupidním podhoubí a v neudržitelném tempu. Velikost a strach z prehistorických šelem se mění na počítačovou hru, která odmění zúčastněné za co nejšílenější trik během zběsilého úprku. Nejpůsobivějším fragmentem tak zůstává pasáž, kdy Colin konečně alespoň na moment zpomalí a nechá Bryce Dallas Howard plazit džunglí jako lovnou kořist pod vodní hladinu před nebezpečím tvora, který konečně alespoň trochu na kameře vynikne. Vždyť ti dinosauři nejsou v té zuřivé montáži ani pořádně vidět! Jeden si pak zasteskne nad myšlenkou, že to celé mohl být třeba promyšlený R-kový horor (který Trevorrow na té jedné tříminutové scéně úspěšně demonstruje), a když ne to, tak alespoň působivá, velkolepá podívaná pro celou rodinu, ta, jakou kdysi natočil Spielberg a která v sobě nese víc napětí, substance a konečně i masitých tvorů druhohor, než dvacet trevorrowských digibordelů. A to je prostě škoda.
