Premiéry, 24. květen 2022 10:11 aktualizováno 24. květen 2022 10:11Pokec s tátouRecenze filmu Top Gun: Maverick (2019, 131', US)

RECENZE (AH) — Opravdu málokdy se do puntíku zadaří autorský dohled nad projektem do takové míry, jako s Maverickem. Koho už nebaví špionážní pletky se světovými zlořády, co stejně nakonec vyřeší gumové masky cizích identit, a kdo tak trochu potají čmuchá petrolej a ve snech z nebe střílí MIGy, nechť zpozorní: z IMAXových repráků bude několik týdnů ržát přídavné spalování ef osmnáctek, nebeských divochů z dílen ocelových svalů mejd in jů-es-end-ej. Vskutku, přesně tenhle typ zpoceného patosu Cruise, Chris McQuarrie (jehož přítomný dohled z pozadí výroby hodně těží z bobtnající velikosti MI ságy) a hlavně režijně Joseph Kosinski šplíchají na všechny strany – ze skoro čtyřicet let starého armádního náboru recyklují všechny funkční prvky (a že jich v dnešním prismatu ubývá) a hnětou z nich vysoce funkční blockbuster, měřítkem obrovské a citově komorní chlapácké melodrama, na které vemte tátu. Dnes už do velké míry úsměvnou military verbáž z půle osmdesátek autoři nově chytře doplňují a v celkovém pohledu ji současná aktualizace s moderním filmovým jazykem zpětně zvedá z přibývajícího parodického bahénka. A prakticky ve všem ji předčí.

Homoerotickou skvadru let páně '86 tu střídají náctiletí floutci za kniplem, ti nejlepší z nejlepších, dnes už i genderově a rasově vyvážení, které vede ten největší rebel ze všech, věčně na kordy s autoritami a stále s nesmrtelně neprůstřelnou "nemysli, jednej" filozofií – Maverick! Cruise demonstruje kantora učení východních i avionických, co přes skřípění zubů učí novou generaci pilotů nemožné: natahuje proto zas jednou upnuté Levisky (dlouhý.. modrý.. lehce.. vošoupaný), sluneční Aviatorky, leteckou bundu s přešitou skupinou vlajek pro politickou korektnost (a chytře vyčůranou geopolitickou otevřenost všem filmovým trhům) a lusknutím prstu "Mav is back!". Tenhle přiznaný patos a letadlový fetiš tu pravidelně střídá neřešitelné trauma z jedničky, střet člověka a stroje v pojetí proxy války s drony, neutěšenost, neukotvenost.. ale i humor! Top Gun se nebere extrémně vážně a ví, jaké ingredience na diváka kdy vytasit, s přesným dávkováním tak fungují i hodně over-the-top nápady, které aura rozervaných hrdinů zkrátka přesvítí.

Cruise se s Kosinskim sešel už u Oblivionu (2013) a lety čistě bílým high-tech průzkumníkem se oběma očividně zalíbily nadmíru – tak, že na točce velkofilmu o rychlých hoších a děvčatech v ještě rychlejších stíhacích strojích budou kladná i záporná Géčka doopravdy a spotřeba blicích pytlíků astronomická. Žerty stranou – Tony Scott, který si pokračování chtěl už před dekádou neúspěšně natočit, může z filmového nebe jásat: i díky opravdickým stíhačkám a hercům vystaveným nebezpečí nízkých letů ve vysokých rychlostech se tu daří vítězit s filmovou přesvědčivostí a pracovat s napětím. A to i přesto, že má divák děj přečten dopředu (nebo si to alespoň myslí).

Tvůrci z látky (která je omezená a není nikterak originální ani objevná) ždímou vše, co jde – Top Gun tu plní jak onu syžetovou misi s "bezejmennou jadernou mocností" a stíhačkami, tak tu filmovou s diváky. Přilétá v ten nejlepší možný čas, jako naděje post-covidových kin co počítají každý niklák, jako splněný úkol herce, producenta a už i autora v jedné osobě, co je zároveň v ideálním věku na prvoplánovou nostalgii a taky na to, aby se jeho stařeckým eskapádám diváci ze sedaček ještě nevysmívali. On si to zkrátka zas jednou celý postaru odmakal, seřval na place pár lidí bez roušek, před kamerou na sval přesně nastavoval "ten pohled" a nechal v tom všem to, co je to hlavní – srdíčko.☞ PINBACKER