Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Justin Kurzel dává oddych režijním exhibicím, přesaturovaným vizuálům s vystylizovanou mizanscénou svých akčních i historických fláků, zdánlivě klidní hormon ve svém novém sociálním dramatu, o jehož podhoubí je neradno cokoliv rešeršovat: i proto se ideálně hodí do programu filmových festivalů, kde v přetlaku kadence viděných snímků jeden občas prostě "bere, co přijde". Pointu tu lze cítit už od výtahu, o to šokantnější je její předobraz v realitě.

Utrpení mladého Martinarecenze napsal

Adam Hencze

dne 7/2/2022

Asi se tomu nepůjde nevyhnout, tak prostě jen zlehka: i když si divák o snímku přečte víc než zdrávo (ideální bude nevidět ani trailer), přesto mu tvůrce králičím telegrafem doručí krapet jiný zážitek. Místo čekané procedurální zvyklosti, o kterou lze zavadit u snímků mapujících podobné události (nikoliv však téma), přichází extrémně temný rodinný film, v jehož středobodu probíhá halabala introspektivní charakterová studie, která vyvrhne výsledek dostupný pod klíčovými slovy "trauma", "Aspergerův syndrom", "vztek" a "fuj". A pokud navíc hledáte mezi obrázky, pak je tu samozřejmě fotka Caleba Landryho Jonese.
Madman Entertainment

Ten vyhrál za ztvárnění Martina cenu za hlavní roli na loňském festivalu v Cannes a primárně díky jeho dedikaci jde o vskutku nepříjemnou sondu. Na Nitramu vlastně neexistuje nic veskrze pozitivního, nelze si představit páreček, co odchází ze sálu č. 7 pražského Cinestaru s rozjedeným popkornem a dojedenými nachos, úsměvem na rtech a písní v hrdlech na téma "to byl ale supr film, jdem znova a řeknem o tom všem kámošům". Kurzel točí dvě hodiny citlivé spirály, nejednoznačného nitrozpytu, co uvede dokumentárním prologem na popáleninovém centru nemocnice v sedmdesátých letech, kde probíhá zpověd dětských pacientů ohledně jejich malérů s ohněm a pyrotechnikou. Přitom už od prvních minut strávených s Jonesovým Martinem je nadmíru jasné, že jeho vyrůstání nikdy nebude protkané zájmem médií, kamarádů, okolního světa ba ani zájmem vlastní rodiny. Média přiletí jako supi, to už je ale příliš pozdě.

Je to zkrátka jen další příklad tragiky stavu, kdy je nutno vychovávat tak trochu "jiné" dítě, ať už to adjektivum znamená cokoliv. Kurzel si je dobře vědom tenkosti ledu, po kterém spolu s Jonesem kráčí, proto vše vykresluje opatrně v jakémsi šumu všedních dní horké Austrálie půlky devadesátých let, dekádě, kdy se zdánlivě neděje nic a jeden může letní dny prosedět na zápraží svého domku u oceánu. V kolika takových domcích se postupně, po krůčkách a trpělivě rodí takové temno, jaké vyrostlo v rodině Bryantů? Vzpomněl jsem si na rodinů Trompů, kteří v Austrálii vzbudili pozdvižení poté, co začli bezcílně a zmateně jezdit kontinentem a policii vysvětlili, že na ně prostě něco padlo a neměli pro své jednání logické vysvětlení. Třeba po těch rozpálených plážích cestuje jakási forma zla minulosti, co si občas zaklekne na konkrétní lebku, do jejíhož temna promítá ty nejšílenější představy. Nebo by prostě někteří nastávající rodiče měli procházet přijímacím pohovorem. A některé státy by prodej automatických pušek měly kontrolovat víc než jiné.
Madman Entertainment

Kurzel neposkytuje konkrétní odpovědi, neargumentuje institucemi, které by se o členy společnosti s inteligenčním kvocientem 66 měly starat, nesoudí otce ni matky, nezatracuje šikanátory či falešné přátele. V tom je totiž ten zvrácený vtip: Martin nemá přátele, šikanátory nebo instituce. Jeho jedinou institucí je rodina, která selhává, která tragicky míří do propasti, před kterou zdánlivě není úniku. Bloudí po stejných stezkách, jako o dekádu později Trompové, jeho do paměti propalující se obraz je pod vedením Kurzela mnohovrstevnatou plejádou výbuchů i implozí, které jsou v kontextu závěru o to hlasitější. A taky proto, že jejich zdrojem není prvoplánový tah ve stylu expozice postižené osoby nebo postavy, nad kterou si autor vynucuje lítost z důvodu nějakého přírodního postihu. Tady vráží genetika klín mezi čisté sociálno. Není to nic pěkného, ale kdo říkal, že filmařina vyšší kvality musí být nutně příjemná? Vyhráno je obzvlášť v případě, kdy diváci projeví soucit nad člověkem, kterého konstituční monarchie Australského společenství poslala na 1652 let do vězení.
Líto je mi všech těch, kteří mají na víčkách napsáno
Bude to špatné, bude to špatné, bude to špatné