Premiéry, 4. únor 2022 01:53Stantonův labyrintRecenze filmu Ulička přízraků (2021, 150', US)

RECENZE (AH) — Ta totiž trpělivě přebývá v žánrovém jádru del Torovy filmové Uličky přízraků, volně adaptované noční můry z knihy Williama Greshama. Rukopis noirového romanopisce je v temnočerné výpravě s Bradleym Cooperem jakožto hlavním antihrdinou nasátý v každém rohu třicátkového art-deca, k němuž bude divák v kinosále potřebovat protijed dnešní zrychlené doby: trpělivost. A rovnou slušnou dávku! Odměna je ovšem lákavá: Del Toro servírující propracovaný svět plný bizarností, kuriozit a díky kombinaci dotaženého produkčního designu s vlastním řemeslným umem komplexní celek s hryzavou bolístkou po titulcích, co utnou pitoreskní leporelo života lidí, pro které tenhle svět není primárně napsán. Opíjí atmosférou načerpanou ve stylizaci venkovské i městské předválečné Ameriky, spojenou s ovzduším existenčního divna, spiritualismem, okultismem, vyústěnou v panoptickou pouť polozbytečného bytí, v dokumentární školní film o strastiplné cestě životem, co se nesmí promítat.

Tahle cesta spojená s na první pohled odpornou a nemastně rozporuplnou postavou Stantona Carlislea nebude a není pro svátečního cinefila/hobbistu, protože Del Toro umí klamat tělem. S využitím vlastní filmografické historie projíždí především v první půli bezmála třech hodin stopáže všemožnými odbočkami, co diváka svádí k různým teoriím ohledně směřování syžetu, k fabulacím nad jednáním hlavního antagonisty, jeho původem a taky jeho osudem. Nejeden se tak může dopátrat klíče, který s poslední scénou zaklapne v zámku Pandořiny skříňky rodu Carlislů, ve kterém vězí nespočet tajemství, co jdou ruku v ruce s osudem autora předlohy W. Greshama. Ten si po štaci ve španělské občanské válce přivezl tuberkulózu a sebevražedné sklony, rozvod jeho rodičů vystřídal jeho vlastní, v padesátkách mezi nevěrami utíkal za Hubbardem a divácky se účastnil háčkování během dianetických dýchánků, studoval spiritualismus a počátky scientologie, s paranormálním pseudovědcem Jamesem Randim napsal knihu o Houdinim, po oslepnutí a diagnóze rakoviny si v září '62 naordinoval v hotelovém pokoji smrtelný mix posypků a nechal po sobě v kapse vizitku s popiskem "No Address. No Phone. No Business. No Money. Retired.".

Paralely bojů se životem – Greshamovým a Stantonovým – jsou tak pomalu odvíjející se svitky krutých činů a odporných vlastností s bezmezností jakéhokoliv vyústění, cíle nebo směru. Ze Stantona pomocníka se hněte Stanton mystik, mistr manipulace a přetvářky, co si na vrcholu sil zadá s takovými hvězdami jako onen Hubbard nebo Houdini, a jeden si tak může vzpomenout i na deset let slavícího Andersonova Mistra (2012), se kterým má zdejší podsvětí vlivu, moci a machinací přeci jen něco společného. A nejen to – je tu i ona neutěšená touha pro nic, kterou trpěli američtí vojáci po příjezdu z fronty druhé světové války do domoviny, kde najednou nebylo pro co dál existovat. Popisek této krajiny v době ničeho zachycuje už John Huston ve svém Let There Be Light (1946), čerpá z něj jak PTA, tak Gresham a v konečné podobě i del Toro.

Ten tohle zoufalství personifikuje v postavě geeka, se kterou je Stanton během expozice konfrontován (v sekvenci, co jako by z oka vypadla z finále safdieovských Dobrých časů (2017)!). S přibývající tíží stopáže začne del Toro dávat těmto rekvizitám a divnopostavám à la Faunův labyrint (2006) smysl, pomáhá si plejádou výrazových prostředků, upravuje rámování a metaforicky poukazuje na opakující se symboliku kruhu a kružnic, kterými Stanton prostupuje, skrz které se zrcadlí jeho obraz a jeho další kroky. Naznačuje tak krom jiného, že se společně s hlavní postavou dostaneme zpátky tam, kde jsme začali, a budeme s ní bloudit až do konce času.

Co tu tedy vlastně číhá za nebezpečí? Nečekat lineární střihovou skladbu, co servíruje doslovy pod nosy. Tohle budování trvá netriviální čas a nikam nespěchá, temno se line v houstnoucích cárách mlhy a divák dostává střípky snů i realit v malých doušcích, aby ve třetím aktu nečekaně vybobtnaly na povrch a v typicky del-torovském naturalistickém výstřiku potřísnily vše kolem. Šokantní předzvěst zlého konce zasychá jako hnus ze staré minulosti špatně a dlouho a před třetí hodinou je tady najednou finále, se kterým by del Toro mohl učit dramatickou výpravu. Pracuje s diváckým očekáváním, příchozí twist stvrzuje (a tak diváka uspokojuje), mění ovšem metodu, transformuje odpověď na otázku "proč?", a to pomocí jednoduché záměny slovesa z knižní předlohy na jiné, co tne do živého, co po sobě a detailu na pološílený úsměv Cooperova obličeje nechá se zatmívačkou romlácené divácké hlavy. Čas strávený v tomhle nejednoznačném světě a pokřiveném těle najednou dostává vyšší smysl, do myslí přichází trauma, minulost, obraz člověka jako oběti okolností.

A na tuhle finální Cooperovu repliku si počkejte.☞ PINBACKER