Jedna stará egyptská báseň praví: Nile, Nile, Nile, ty řeko dravá a uspěchaná, jsi naši královnou, pramenem života. Po kasovně i divácky úspěšné Vraždě v Orient Expresu (2017) si Branagh zase jednou s grácií jemu vlastní nasazuje knír knírů, sedá před i za kameru a vypráví další z krimi whodunit zápletek z pera Agathy Christie. Tentokráte se vydáme po proudu orientu, do dob zdánlivého bezstarostna, na palubě výletního parníku od pyramid k hrobkám faraónů.
RECENZE (AH) — Někdo už zase někoho zabil. Vražda je v kontextu historie naší společnosti něco, k čemu se příběhy, literatura a báchorky opakovaně vrací a čím jsme všichni tak trochu zvráceně fascinováni: někdo řeší úskalí mysli a rozštěpení duše po vykonání onoho nejzávažnějšího skutku, jiný zase skutkovou podstatu a trestní sazbu danou trestním zákoníkem 40/2009 Sb. Nu a pak je tu babu Christie a na ni navazující Branagh, co zase jednou ztvárňuje geniálního Belgičana, toho, co to s roztomilostí i poťouchlým profesionalismem vždy nakonec vyřeší. C'est vrai, mon ami! Branagh herec i Branagh režisér – oba navazují na stejný recept jako minule, vydávají jakýsi datadisk ke hře, co před pár lety vynikla hratelností, grafikou i nápady. Identický postup, ve kterém do dokazovacího zápasu nastupuje nová soupiska a hraje se na hřišti, kde je místo sněhu písek.
20th Century Studios
A na profesionálně zfilmovanou epizodu Hercula Poirota (1989-2013) roztaženou na dvě hodiny a viděnou na velkém plátně to zkrátka stačí. Očekávání se daří uspokojit vhodně užitými tropy, jak těmi žánrovými, tak geografickými: pokud jsou proto tohle ony mantinely, o které chce být divák v rámci kinozážitku mlácen, pak neodejde zklamaný. Branagh přitom dává hned na zákopovém prologu najevo, že bude s hlavní postavou pracovat víc do hloubky, k čemuž se ale vrátí až v epilogu. Během děje si na tento planý slib divák nevzpomene, čeká ho totiž zase ona množina postav, a ono hledání klíče k identifikaci kolektivního hrdiny a antihrdiny. Zase tu hraje prim expozice různých ctností i neřestí, skrz které musí Poirot postupně proplout, aby se s divákem stopu po stopě dopídil ke kýženému odhalení vraha. Kdo nezná předlohu a její pointu, má samozřejmě před filmem výhodu, stejně jako ten, kdo ještě neví, že pro vášeň a bezbřehou lásku je druh homo sapiens schopen nečekaných skutků.
20th Century Studios
Orient expres měl v rukávech hned několik es: přivezl s sebou závan příslibu série hollywoodských adaptací christieovských žánrovek, přivezl sympatického Branagha a exoticky vyhlížející hereckou tlupu s těmi nejhvězdnějšími jmény. Její přítomnost do jisté míry opakuje, i když žádná z postav nemá potenciál přinést nějakou silnější emoci nebo osobnější vklad, přitom meritem věci jsou často paradoxně jejich niterné pohnutky. Hammer tu s Gadotkou dodávají jistou míru chemie (a to ani nemusí slintat nad něčím odhaleným žebrem) a Emma Mackey tu z placu Sex Education (2019) donese špetku erotického dusna i pomstychtivého vtipna (však ono se pak ukáže), tím ale příspěvky do substance končí a zůstává kořen, primár celého dramatu: tedy dialogové pátrání v zlatavých kulisách dokreslených počítačem. To dodá uspokojení hlavně díky Agátě a její předloze, i když i ta obsahuje momenty přitažené za vlasy snad všech paruk na plátně. Navíc: nic nemůže mít tak dobrou pointu jako Orient Express.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (AH) — Branagh přislibuje temnou báchorku o herculově místě mezi nosem a ústy podobně, jako Obelix odtrhává nos Sfingy: s lehkostí, vtípkem a tak trochu nechtěně. Ve finále je to totiž onen detektivní prostředek, co tvoří tělo, pocit a dojem z Branaghova pokračování: a tomu se nedá nic moc velkého vytýkat, stejně jako ho ničím moc extra chválit a vyzdvihovat.
ProdukceKenneth Branagh, Gordon Mark, Judy Hofflund, Simon Kinberg, Ridley Scott a Kevin J. Walsh
Hrají Kenneth Branagh (Hercule Poirot), Gal Gadot (Linnet Ridgeway Doyle), Armie Hammer (Simon Doyle), Letitia Wright (Rosalie Otterbourne), Tom Bateman (Bouc), a další
napsal Adam H.
