Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze

Dle slov autora a distributora snímku jde o "komplexní dokument zachycující fascinující vznik alba Reflektor kanadské kapely Arcade Fire, oceňované mezinárodní kritikou jako album číslo 1". Přenesení vizuálním a zvukovým kaleidoskopem možná, ovšem do krajů, kde se divák cítí jak na hodně špatném tripu.

Reflektor Tapes o Arcade Fire je neorganizovaný mišmašrecenze napsal

Adam Hencze

dne 28/9/2015

Kanadská kapela s tím ostatně měla podobné problémy už na Miroir Noir, osm let starém dokumentárním snímku o desce Neon Bible, na jehož neduhy doplácí i nejnovější Reflektor Tapes. Ten zachycuje tvorbu prozatím posledního alba kapely s koncerty v klubech a v obecně menších prostorách, zatímco první zmiňovaný nabídne velkolepost vyprodaných hal, zpívající davy a exkurz do tvůrčího procesu skupiny. Už na něm se ale začaly projevovat kvazi–experimentální mezihry, nesmyslné sekání živého vystupování a přehršel instagramových filtrů – to vše dochází v Reflektor Tapes k branám nirvány hipsteřího zla.

Desetiminutový prolog do úvodních titulků naznačuje experimentální formu a aktivní komunikaci s divákem, hudba Arcade Fire je koneckonců jak formálně, tak významově mnohovrstvá. Nic takového se ovšem neděje, filmařův jazyk je jazykem hudebního klipaře a jeho sdělení nemá žádný systém, a už vůbec ne smysl. Kahlil neustále triumfuje křiklavost své rapidmontáže, a to jak dějově, tak formálně – v záběrování sledujeme nesouvislé chování členů kapely, kteří jsou jednou na koncertním pódiu před davem lidí, potom na fotogenickém festivalu na Haiti, ve studiu, opět naživo před návštěvníky koncertu, v neznámém domě.. Zkrátka jde o nezdravé nadužití nesmyslného materiálu jako zrnité výplně, kterou lze zpravidla dělit do dvou nekoherentních kategorií – vztahu kapely s Haiti a pokusu o vhled do filozofie Wina a Régine, kteří se staví do role outsiderů, hrají především pro sebe a své fanoušky příliš neposlouchají.

Do toho je nastříhán přeexponovaný záznam z několika živých vystoupení, který zaujme rozhodně nejvíc – v dobře ozvučeném kině jde o opravdovou lahodu, zvukaři si s mixem z pódia očividně vyhráli a pomohli tak kapele k prezentaci neskutečné energie, kterou jejich živá vystoupení přetékají. Vstávání ze sedačky a perform exotických tanečků je ale zbytečný – i tyto sekvence jsou zabíjeny formou, která odseká všechny písně po zhruba dvaceti sekundách. Frustrace zde nebezpečně narůstá a může dosáhnout hodnoty tangenty v bodě π/2.

Živá vystoupení jsou záběr od záběru odlišná jak poměrem stran, tak technologií samotného snímání – něco je očividně točeno na film, něco na dobrý telefon, něco je v cinemascope, něco čtyři ku třem, a sem tam černobílá, která barevně přesaturovaná vystoupení zabíjí úplně. Materiál mimo kluby a koncertní prostory schízuje diváka za hranicí dobrých mravů, je to jako by student prvního ročníku CASu na FAMU poprvé zapnul Movie Maker a objevil v něm tlačítko "efekty a filtry". Neustálý důraz na identitu desky a monogram názvu kapely navíc působí dost samolibě a vyvrací fakt, že Arcade Fire kašlou na zbytek světa – tady se berou až příliš vážně.

Epilog

Na konci se ve studiu s kapelou na chvíli objeví James Murphy, jehož Shut up and play the hits je učebnicovým příkladem, jak točit dokument o hudební kapele.
Na Reflektor Tapes je nejlepší to, že když jdete z Oka při titulcích na záchod a myjete si ruce, zní to jakoby Arcade Fire hráli vedle v sále naživo. Songy hrané naživo vynikají neuvěřitelně – o to víc hořká je skutečnosti, že nikdo z tuzemských promotérů nemá absolutně žádnou šanci kapelu do našich krajů dovézt. A ačkoliv na obou (všech) albech zanechali Arcade Fire dotyk své jedinečnosti a nepopíratelné geniality, v případě dokumentárních snímků tomu tak opravdu není.
Karta filmu

The Reflektor Tapes

The Reflektor Tapes
CA 2015
dokumentární 95'
česká premiéra 24/9/2015 – Aerofilms


trailer 1