Premiéry, 19. září 2015 20:47 aktualizováno 28. červen 2017 15:49Everest jako introvertní Vertical LimitRecenze filmu Everest (2015, 121', US)

RECENZE (JB) — Hoďme stranou veškeré dramatické pepření, jehož už v trailerech létaly celé pytle. „Everest je to nejnebezpečnější místo na světě", „Lidské tělo není uzpůsobeno přežití v letové výšce 747ky", atd. atd. Všechno tohle ke kampaním patří, jen občas tyhle slogany můžou být svojí klišovitostí mírně zavádějící. V případě Everestu samozřejmě nelhaly, druh dramatu, které se uměle snažily vytvořit, ale k výslednému filmu vůbec nepasuje. Everest není blockbuster designovaný k vyvolávání hlasitých davových „Ó!" Mnohem víc než třeba k často skloňovanému Vertical Limitu má k Macdonaldovu polodokumentárnímu majstrštyku Pád do ticha.

Jenže kde se to vzalo. Kde se ve filmu, jehož plakáty staví do popředí jméno Gyllenhaal, ačkoliv Jake vůbec nehraje první housle, octla střízlivá a subtilní práce s látkou a pokorný přístup ke vztahu člověk–velehora. Po vystřízlivění z úvodní skepse se jako první vynořila teorie, že se tu odehrálo něco neplánovaného, zásadní zvrat kdesi ve střižně, kdy se po vzoru Tenké červené linie vlivem šmikání a překopávání z původně plánované pompézní podívané o drsňácích na osmitisícovce přerodil Everest v umírněné a procítěné drama. Komerčně totiž působí mírně sebevražedně, davy vyrážející do kina za pompou a heroickými výkony dostanou sice perfektní technickou složku, obsahově ale film prezentuje pouze čirou marnost. Jak se prostě k tomuhle dospělo?

Nechme ale stranou úvahy o tom, proč je vlastně Everest dobrým filmem, Kormákur zaslouží velké uznání, ostatně se survivalem má svoje zkušenosti, takže zásluha tam určitě je. První, co vás na jeho filmu upoutá, a poutat vlastně bude po zbytek celé dvouhodinové stopáže, je nízká gradace a dějovost vůbec. Everest dlouho otrkává postavy, hraje si s nimi, přihazuje detaily, čerpá z reálného základu a nekrášlí, nepřibarvuje, jenom servíruje v duchu starého dobrého realismu. Ani zásadní momenty nevyvádí v patetické paletě, hudba jen přidává náladu, ale nikde tu nezní Hoppípolla nebo Festival od Sigur Rós, dokonce ani v momentě „zmrtvýchvstání" jedné z postav, jejž podbarvuje jen jednoduchá znělka. Marianelli se prostě tentokrát drží zpátky a je to dobře. Bude to možná trochu spoiler, ale velkolepých momentů je v Everestu čistého času pár sekund. Všechno se děje rychle a bez dramatických pomůcek, nula zpomalených záběrů, nula přehrocených scén, téměř nula patetických průpovídek. Těch se film nevyvaruje, Kormákur a jeho scenáristická dvojka William Nicholson a Simon Beaufoy se ovšem nesnaží nikoho emocionálně rožnit a ty opravdové slzy smutku a štěstí si nechávají až na konec. Funguje to skvěle díky extrémně střízlivému dávkování a nemilosrdnému střihu, který všechny jímavé momenty drží řádně při zemi, přesto ale dávají postavám hloubku. Kdo by nefandil pošťáku–outsiderovi, co nese nahoru na Everest vlajku od spolužáků svých dětí. Kdo by nemiloval Jasona Clarkea jako rozeného vůdce, a k srdci se přiváže i Brolinův prostořeký Beck (novozélandské akcenty pak přidávají zábavný rozměr, hlavně u rodilých Britů). První dvě třetiny filmu slouží především sžití s postavami, turistiky je zde vážně pomálu a (tohle není spoiler...) vrcholku Everestu se dosáhne poměrně brzy a opět bez fanfár. 

Žádná postava navíc není tak úplně hlavní. Jasně, vprostřed všeho stojí Jason Clarke jako vedoucí lezec Robert Hall, film ale nevypráví jen jeho příběh. Zapojují se další, zbytek party, konkurenti (i na omezeném prostoru skvělý Gyllenhaal), manželky doma, všichni se přimotávají do děje a neexistuje výchozí perspektiva, kamera se proplétá akcí bez jasného zaměření, skáče, nevyzdvihuje, nezabarvuje, i zásadní zvraty se občas dějí mimo její pozornost, protože zrovna v tu chvíli následovala někoho jiného.

Everest se díky téhle absenci dramatické agrese může zdát jako jedna dlouhá expozice, která celou dobu jen šumí, aby v závěru hořce vyšuměla, střídmost režisérského uchopení ale umocňuje nevelkofilmově upřímnou hořkost a pokoru. Líčení velkého dobyvatelského snu se mění v antiklimaktickou přehlídku lidské pošetilosti, která tváří v tvář živlu tak často dochází neslavných konců. Jak napsal T.S. Eliot. „Tak takhle končí svět. Nebouchne to, jen to zakňourá." Everest nehraje na soucit, předkládá tragédie v rámcích sekund. Pád horolezcův je dílem okamžiku a film se za ním neohlíží, prostě jede dál. Nikde tu nikdo hodinu nevisí za jednu ruku z převisu, každá chyba ústí zaslouženou i nezaslouženou tragédií, trestu se dostává i těm, kteří se pošetile zachovali z čistých úmyslů. Everest nemilosrdně likviduje sny i jejich nositele. A tak to prostě je. Až v závěru si film dovolí otevřít emocionální stavidla naplno, jenže vzhledem k chladnému zmaru a tragickému reálnému základu je to naprosto legitimní krok, sentimentalita navíc připadá opravdu jen těm postavám, které si ji zaslouží, zbytek se omezuje na adekvátní a přijatelné soucitné grimasy.

Zásadní roli hraje i perfektní technická stránka. Až na jeden kardinální přešlap v podobě dvakrát použitého identického záběru ústřední velehory (to prostě bije do očí...) je provedení kulis autentické, až mrazí. Zásluhu na tom má i spousta záběrů pořízená přímo na Everestu a v Nepálu, jinak se točilo především v italských Alpách a v Dolomitech. Uměle vybudované prostředí i CGI na jejich základě ale fungují perfektně a není momentu, kdy by se filmová magie prozradila a pokazila intenzivní prožitek.☞ PINBACKER