Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Duna skládá po téměř čtyřiceti letech kinosálový reparát. Po nechvalně proslulém nezdaru Davida Lynche se delikátní adaptace košaté sci-fi Franka Herberta chápe žánrový matador Denis Villeneuve. Vydal se na misi, která musela selhat? 

Dej mi své kořenírecenze napsal

Jakub Brych

dne 12/10/2021

Dlouho tu nebyl tak všestranně fascinující filmový sci-fi svět, jaký Denis Villeneuve servíruje ve své adaptaci Duny. Od politických machinací rodů soupeřících na poli vesmírného impéria po uhrančivý rozměrný vizuál je tohle fikční univerzum nejžhavějším kandidátem pro důkladné a obšírné prodlévání cinefilů a eskapistů všeho druhu. Rozbor politického pnutí mezi rody Atreides a Harkonnen, delikátní role planety Arrakis a jejích utlačovaných obyvatel a vším se prolínajícího duchovního rozměru by se mohl klidně táhnout přes x hodin filmového média. A je škoda, že to tak není, protože na dvou a půl hodinové stopáži se tenhle příběh zkondenzovává na dost zkratkovité a prostoduše působící sci-fi.
Warner Bros. Pictures

Duna se prodává téměř dokonale skrze technickou stránku. Překvapí sice pár momentů nevydařeného CGI, zvlášť při vzpomínce na perfektní futuristickou vizi Blade Runnera 2049 (2017), kde božsky fungovaly miniatury, nemá ale smysl příliš hnidopišit – Villeneuve opět dokazuje, že má pro sci-fi vizuály nedostižný cit. Úročí to, že po většinu času je prostředí Duny spíš strohé, lokace neohromují pestrostí podoby ani barev, nic na oko neútočí, jen se „minimalisticky“ prostírá. V kontrastu s opojností kulis však bohužel palčivě vyvstává, jak řídká je jejich výplň.

Scénář pracuje s proprietami z přísné kategorie B. Sype krkolomná jména a opentluje je pompou, která se na neztotožnitelných cizích charakterech neudrží a sublimuje do prázdna. Na vážno se tlačí naprosto extrémně, nikdo nestíhá nic prostého udělat, nijak žít, téměř každá scéna je v brutálním presu neúprosného rozsahu děje vyšponovaná do kritické důležitosti, která je s každou minutou nemístnější. To pak ještě značně zostřuje ubíjející hudba Hanse Zimmera, který si nejlepší nápad na etnickou znělku vybral u Wonder Woman a zde s přehnanou četností cirkuluje nenápadité ústřední téma, potažmo tlačí na dusivé zvukové stěny.

Ty doopravdy velké scény potom nemají nad co čnít a co emočně zúročovat, takže když jde do tuhého, padají dějové zvraty hluše jeden přes druhý, heroické a vlastenecké projevy vzbuzují rozpaky a výjevy zkázy fungují jen v obrazových rovinách. Duna je zkrátka převážnou část stopáže nastavená na tak intenzivní mód na většině front, že je málokdy prostor obyčejně vydechnout, zakusit svět mimo spletenec dramat a krizí. Není tu žádný Hobitín, žádná Roklinka, jenom nahuštěný řetěz Amon Henů, Helmových žlebů a Pellenorských polí.

Brilantní herci zanikají v až překvapivě nenápaditých rolích. Na pozadí tušeného živoucího světa se do světla reflektorů dostává konflikt dvou jen ploše definovaných soupeřů, kdy ošklivý = zlý a hezký = hodný. Třetí kategorií je „unylý“ – tu plně zaštiťuje Timothée Chalamet, jehož záměrem zde je (pravděpodobně) ztvárnit postavu ne dost vyspělou a rozhodnou, aby se chopila otěží vlastního osudu, k čemuž zprvu jeho bezvýrazné herectví pasuje, Chalamet ho ale bohužel neopouští ani v momentech, kdy už se stává naprosto nepatřičným. Ať jde o chybný tvůrčí úsudek nebo neschopnost hrát jinak, jeho Paul Atreides zůstává po většinu času plochý a nezajímavý.
Warner Bros. Pictures

Tento neduh, a v podstatě celou potíž Duny dobře vystihuje scéna, kdy Paul podstupuje zkoušku sestry Bene Gesserit – úvod je matoucí, nedává návod k chápání scény (ani se nijak později neúročí), způsobovaná bolest je pak podávaná pouze skrze Chalametův těžko uvěřitelný výkon, je vzdálená a neztotožnitelná, stejně jako motiv zkoušející sestry a mučivá obava Rebeccy Ferguson o syna, s nímž doposud prožila pouze jednu scénu, v níž neproběhlo nic, co by svědčilo o síle její mateřské lásky.
Duna by byla mnohem lepší jako minisérie. Velmi bolestně jí schází prostor pro dostatečné rozvinutí vztahů a zákonitostí světa. Právě složitost a hlavně alegoričnost její vize budoucnosti je to, na co nejmocněji láká, a z čeho nakonec dodá jenom náčrt. Ten navíc prezentuje s tak přehnanou pompou, že ve výsledku většinu jeho potenciálu udusí.

Hodnocení zbytku redakce: