Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Krasinski letí do postpandemických kin s pokračováním svého hororového akčňáku Tiché místo, jehož formalistický i obsahový potenciál se mu nepodařilo naplnit. Do dlouho odkládané "dvojky" dosadil nové postavy, herce a pastičky, připravil další tunu lekaček, co by měly s originálně neviditelnou emzáckou apokalypsou navodit parádní atmosféru. Jak dopadlo tohle repete?

28 měsíců po(s)térecenze napsal

Adam Hencze

dne 9/6/2021

Bohužel kráčí ve stejně přímočarých šlépějích, jako ve svém tři roky starém předchůdci. John tu rezignuje na nové nápady a pouze oprašuje to, co s odřenýma ušima fungovalo minule s vidinou toho, že tuhle vatovou výplň završí epickým dílem, em, trilogie..? Patrně ano a i proto je tahle recyklace personifikací Jimova všeříkajícího pohledu do kamery z The Office. S fajn řemeslem. Jakoby Krasinski útrpně do kinosálu přes čtvrtou zeď říkal "nu, a to je všecko, co mám". Co naplat, pokud je divák ze skupiny fandů, kteří hodnotili zoufalý úprk před dobře hnusnou vetřelčí nestvůrou s brokovnicovým finále vysoko, nejspíš bude spokojen (= nebude nazloben) i tady. To je ostatně cíl namířené hlavně autorovy brokovnice: konzument/příznivec, co na sympaticky střídmé devadesátiminutovce jako maliny slupne všecky předvídatelné situace, čekatelné lekačky i kraťoučký seznam všech dějových oblouků. Dost už bylo srandovních slov: prostě tu opět chybí substance, jde o čisté, chladné a přesné ztvárnění předkreslených sekvencí, herci stojí všichni na svých značkách a slza se po tváři Emily Blunt pokaždé line na rozkaz. Na klapku. Na zakřičení "akce": bez emocí.
Jonny Cournoyer, 2019 Paramount Pictures

Co je místo nich? Papírem šustící dialogy, za které je v krajních případech jednomu líto hereckému ansámblu (hlavně "chudáka večera" Murphyho), snaha o budování postapo světa bez základů a stejná kvalitativní degradace děje jako v jedničce. John se startovní píšťalkou v puse odvede bravurní práci s prologem, který se vrací do hrůz "onoho dne" a ve kterém si bere notičky od Spielberga a jeho Války světů (2005). Z té ostatně Krasinski minule opsal sekvenci ze zatopeného sklepa, nově si vypůjčil úvodní atmosférickou čtvrthodinku, vyvaruje se v ní hudby (později se jí častokrát nevyhne) a soustředí se na atmo, pokyvovačky a důkladnou řemeslnou práci. Spielbergův světoválečný úvod je dodnes nutno považovat za geniální a zde šroubovaný do Krasinskiho světa vesmírných hnusáků/zvukových čichačů funguje podobně blaženě, podobně jako krátký film na začátku prvního dílu. A obdobně s ním si to pak Krasinski celé postupně zbourá.
Jonny Cournoyer, 2019 Paramount Pictures

Otřepané fráze a plochost postav tu pokračují v nastoleném trendu z jedničky, Krasinski se snaží zamíchat karty dynamikou paralelního střihu dvou, někdy i třech různých dějů, nucené rozdělení postav ale nemá krom umělé scenáristické pohnutky vyšší smysl. Snad si díky tomu jeden vzpomene na The Last of Us a na fakt, že by radši seděl doma u herní konzole s touhle filmovou pářkou, co obsáhne tematicky i formálně mnohem víc než Krasinskiho výlet hluchým středozápadem. Je pravda, že vypadá a zní opravdu pěkně, vizuál využívá rozervané vláčky, staré ocelárny, noční doky a všemožně opuštěná místa s plevelem prožírající rez Ameriky, nad kterými zaplesá srdce každého urbexáka. Když má ale vlastnosti prostředí nějak chytře využít, často to dopadá nějakým úsměvným nesmyslem, co zadupe budovanou atmosféru. Té na druhou stranu pomáhají stvůry, konkrétně jejich vyvedená digitalizace, kterou si kopa animátorů a modelářů nesyslí na finále, ale po brokovnicovém závěru jedničky (kde děj plynule navazuje) s nimi pracuje jako s nepříjemnými ostro–chobotnatci, co divoce odhazují barely a utíkající postavičky. U toho odhazování to ale díky PG ratingu končí, není proto třeba bát se o osudy postav, všecky předem sestavené scénky se tu prostě odehrají očekávaným, standardním stylem, pak se najednou sešlápne plyn a se spěchem se rozehrají titulky společně s otazníkem nad celkovou dramaturgickou stavbou. Ta tuhle zbytečnou, nastavovanou bramboračku katapultuje do kategorie nepřiznaných filmových podpultovek, co se tváří jako čistokrevné áčko, ale mnohem víc by jim slušela trocha hnusu a nepříjemna.
Hodnocení? Hned, jen co najdu zaprášenou véháesku s Boylovým lo-fi zombie horůrkem z Londýna, kde třiadvacetiletý Cillian dostává čočku od krev blijícího faráře, shazuje těla z činžáku, kosti a tkáň se lámou o nákupní vozíky a zabijačkové finále v domě rve hlavy.