John Krasinski režisérsky debutuje hororem s jednoduchou premisou – musíš být zticha. Postapokalyptická budoucnost je zamořena stvůrami, které láká zvuk, a pro přežití je radno hlučet co nejméně. Rodina s neslyšící dcerkou má ovšem v tomhle světě velkou výhodu – umí se dorozumět znakovou řečí. Bude to na přežití stačit?
Ve druhé řadě tu máme fakt, že skvadra postav čítá i neslyšící dívku, jejímaž očima (a marnou nadějí, že jí otec zprovozní kochleár) jsme ještě více konfrontování s pravidly světa, ve kterém zvuky neexistují vůbec, přičemž vzniká paradox toho, že pro ni je zvuk něco, po čem touží, pro ostatní postavy ta v danou chvíli nejnevítanější věc. S tímhle Krasinski rozjíždí svůj debut a zadělává si solidně, jen aby druhou scénou filmu nastavil laťku ještě výš – daří se mu nekompromisně rozbít nejkonvenčnější žánrová očekávání, ostře tne do diváctva a uvrhá jej do nejistoty. Úvod Tichého místa je bravurní, a kdybych měl hodnotit jen jej, šel bych do hodně vysokých čísel.
Krasinski se ovšem drží i dál, konstruuje tu horor nehoror, dává prostor postavám, jejich rutině i křehké idyle, s akcí nespěchá, dává si záležet. S podrobnějším vysvětlováním příčiny zkázy civilizace se neobírá, není to potřeba (nelogičnosti se najít dají, ale nic zásadního, co by kazilo zážitek). Celá první třetina filmu je ukázkou střízlivých indie postupů skvěle zakomponovaných do hororové kulisy. Krize ale zákonitě musí přijít, ostatně po delším úvodu ji divák čeká za každým rohem. Potíž je v tom, že povedený úvod vnadí na stejně vydařenou akci, popřípadě plíženíčko, atd. Jenže to nepřichází, naopak se film propadá do průměru a v krizovce začíná odhalovat i nebláhovou plochost příslušníků rodinky, kteří bohužel nemají do úst nic než otřepané dialogy, fráze, apod.
Je to jak sklepní scéna z Války světů, jenom delší a předimenzovanější, a Krasinski se tu bohužel zamotává do přemíry nešťastných náhod a smůly a těsných situací a ta velmi autentická a vtahující atmosféra i díky nulovému prohloubení postav a jejich vztahů ztrácí na intenzitě a naléhavosti a klesá do mnohem průměrnějších hororových vod, kde se na berličkuje a na sílu loutkaří, jen aby se uměle vytvořilo napětí. A bez trochy spoilerů to nejde – slabým článkem je i „příšeří“ ansámbl, protože ten opět kazí vybudované autentično, zrůdy smrdí CGI na sto honů (ty detaily na sluchový orgán jsou z počítačový hry?) a designově jde o fúzi demogorgonů a těch věcí ze Sirotčince paní Peregrinové (taky opsaný odevšud jinud, jde jen o referenci), která má nulový charakter a ze své digipodstaty nulovou realističnost.
Zní to hrozně, ale jde primárně o ten kontrast, to, že Krasinski vykopnul tak božsky a vzápětí zakopnul tak průměrně. Hra na honěnou se zvukumilnými hnusáky se taky zvrhává v příliš překombinovanou akci a hloupé melodramatické vyvrcholení budí ze všeho nejvíc stud a trapnost – tu ovšem korunuje až Emily Blunt s brokovnicí. Jako… vážně? Tohle? Jo? Proč!!!☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (JB) —
Tiché místo je rozporuplné, až to bolí. Slibně načatý snímek, který lákal na víc než jen horor, na to, že pokleslý žánr by mohl být po vzoru loňského Uteč i platformou pro jakous takous osvětu, nebo aspoň ne úplně samoúčelnou podívanou. Částečně to tak i je, ne že by se druhou půlí negovalo všechno to dobré z té první, jenže se ukazuje, že kdesi v rámci kreativního procesu padlo pár až příliš zhovadilých rozhodnutí, která buď Krasinski nedokázal vetovat, nebo je dokonce přijal. Ať už to bylo jakkoliv, náběh na velmi nadprůměrný horor zůstal u náběhu a doskočil si jen do žánrového průměru. Obrovská škoda.
napsal Jakub B.
