Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Ritchie a Statham, těžce profláklé duo tvůrce a jeho hlavního představitele s klasickým náběhem na všudypřítomné cockney, cold cold cunt, střihový acid trip a přestřelený tón “zlejch zlejch hochů, co dělaj ještě zlejší věci”. Někomu je Ritchie po chuti, někoho spíš štve – Wrath of Man ale divákovi servíruje nový Guy, ten, který trávil dlouhé noci lockdownu v domácím kině s Mannem a Kubrickem.

Nelítostný Stathamrecenze napsal

Adam Hencze

dne 7/6/2021

A změna stylu je to vskutku podstatná. Rozhněvaný muž má žánrově daleko k eklektickým Ritchieho eskapádám s Artušem (2017), sbalováním prachů (1998), podfukům (2000) a rock’n’rollám (2008), i když jeden obří podfuk přeci jen úspěšně uhraje. Vlastně dva: jeden přímo v ději, a jeden na diváka – zobrazovaná temnota a místy přemrštěné zlo jde z trailerů a tvůrcovy filmografie těžko rozluštit. Najdou se tu stopy Mannova Nelítostného souboje (1995) i Kubrickova The Killing (1956), vertikální odklon od zmíněných probíhá v náčrtu charakteru hlavního protagonisty, respektive antagonisty Stathama aka H (Hilla, nebo zkrátka představitele podpeklí). Díky téhle unikátní POV tu probíhá nepříjemná, táhlá žánrovka v duchu Craiga Zahlera a jeho Na špatné straně (2018), pokud ovšem vyměníme ústřední policejní duo zoufalých padesátníků, kteří si chtějí "v dobrém duchu" prostě jen trochu přilepšit na důchod (psali jsme tady), za singulární černočernou figuru, která dýchá peklo ve zkaženém, zhnuseném světě homofobů a misogynie. Statham má ve snímku na výběr z dvou-tří obličejových grimas, z čehož žádná neobsahuje 'ni špetku úsměvu. Je to padesát odstínů Jasona drsoně v tónu hororového thrilleru, kde se nestřílí, ale rovnou zabíjí. Oslava chlapáctví, vážná variace starých noirů se stoickým antihrdinou v tažení msty.

Zápletka s přepady transportů bakšiše je sama o sobě vlastně fádní, Ritchie ji obalí zručnou expozicí v několika aktech, které po Tarantinovsku (střihově, ve všem ostatním atonálně) skládá do nepříčinné mozaiky. Kdo nosí čí barvy, dokreslí až těsně před finálním konklužé, což zaručí jistou dávku zaujetí i přes fakt, že ryba smrdí od hlavy – to lze předvídat už od nápovědy na startu, a fakt, že se do úvodu tvůrce opakovaně vrací a stříhá tam nové úhly pohledu, je pro diváka tak nějak navíc. Na celkovou fragmentaci a předvídatelnost tak Ritchie odpovídá oním přestříhaným sledem událostí, nově příchozími postavami a třeba i odbočkami do podsvětí gangů/obchodníků s lidským masem. S přibývající stopáží tak představuje další a další kruhy zla, nad kterými operuje Statham jako naštvaný papá, kterému se v jeho nečistém podnikání jednoho dne spojilo hned několik špatných náhod.

V tomhle osudovém dnu taky dojde na jedinou lidskou emoci, kterou od Stathama dostaneme a s níž se může klasifikovat do novodobého filmového subžánru "naštvaných dobrých otců", kteří se musí po neesonovsku pochlapit (Nobody (2021), všech dvacet dílů Taken (2008, 2012, 2014), Equalizer (2014)) a vzít spravedlnost do vlastních rukou. Jeho H si tu ale v porovnání s ostatními tatínky nemusí nic moc dokazovat, na jeho vlastní škále zvláštních schopností jsou ty neesonovské k pousmání. Tím srovnání se zhrzenými taťky končí – Wrath of Man totiž absentuje jakoukoliv kladnou postavu, koneckonců i Stathamův hon za pomstou je založen na čirém zlu, touze vznítit další bolest a smrt. Za jiných okolností by snad byla takto silná krevní msta (ač jakkoliv opovrženíhodná) něčím alespoň mírně opodstatněná. Tady je ale pod nánosem mrtvol, ostrých stínů a všudypřítomného, odosobněného chladu filmovou třešničkou, kterou je příhodno dovršit rozehrané drama, a ano, je to stylová tečka, a dobře se po ní divákovi neudělá.
Stylová žánrovka s přesným a vyzrálým řemeslem o drsných mužích pro drsné muže. Ritchie tu nepostrádá potenciál pohltit, pozlobit; k vaření používal jenom černou barvu a v rámci hnusných thrillerů tak rejdí vysoce na chvostu.

trailer 1