Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Viggo Mortensen zavádí vedle svého všemznámého multilingvismu a všeobjímajícího multitalentismu nové políčko u svého ctěného jména – režisér. Jeho autorský filmový debut je koprodukční evropsko-kanadské drama založené na stínech vlastních traumat z dětství a dospívání, za které může z větší části kverulantský papá. A je to právě jeho hlasitá přítomnost ve snímku, která bude diváky polarizovat.

Ještě máme Viggarecenze napsal

Adam Hencze

dne 31/5/2021

V Ještě máme čas ho představuje v nejukřičenější a nejotravnější roli všech rolí Lance Henriksen – pro znalejší diváctvo věkem ošlehaný usměvavý a obětavý Bishop z Vetřelců. Velmi křehké vztahy jsou ve Falling na dvou hodinách stopáže rozprostřeny do flashbacků z dob rodinného života pod jednou střechou, jejíž členy postupně ovládá čím dál tvrdší pazoura otce-tyrana, a do současné Kalifornie, kdy už dospělý Mortensen/John vychovává s partnerem adoptovanou dceru v nesrovnatelně liberálnějším prostředí. Ještě máme čas je strukturálně na první pohled připravené hrát onu mírně ohranou notu “povrchní nahlížení na zprvu zlou a tvrdou postavu se v závěru transformuje na smíření a potvrzení, že rodina je rodina”, k čemuž do jisté míry dospěje, nejzajímavější na něm ale nezůstane všudypřítomný křik, čeření nepříjemna a homofobie na sto jedna způsobů, ale nenápadná reflexe v postavě syna, jehož příběh to vlastně je.

Děj je neúnavně zastíněn nepřehlédnutelným (a místy i přes herecké nasazení a energii opravdu nesnesitelným) papá, přičemž hledáček syžetu je nastavený na Vigga, který tu jede ve vlastním hereckém trendu posledních let spočívajícím v trpělivosti a upozaděné tvorbě vlastního charakteru. To je částečně dané scenáristickým náčrtem, který postavy nikam dál nestaví a nerozvádí, zkrátka je jednoduše nadefinuje a nechá je na kordy až do poslední chvíle, kdy pohár přeteče a sopka vybuchne. Z pohledu stavby dramatu nic neočekávatelného – Mortensen tu má na sezení příliš mnoho židlí, a jeho debut tak trpí absencí nadhledu a nadměrným soustředěním na plivání jedu. Ten je sice vylučován z úst hereckých es s jistou zvrácenou grácií a zápalem, přitom konstantně pálí a otravuje. Je z toho cítit, že to má Mortensen odžité a podává o sobě sdělení, kterému nechybí zručnost a jasný cíl. Přesto se kolem prakticky všech interakcí monotónně zacykluje a slepě umořuje každou současnostní scénu v další souboj dvou alfa a beta herců, kteří performují hlavně jeden pro druhého, uzavřeni ve svých světech a nereagujíce na okolí; což je svým způsobem správná interpretace oné dysfunkční rodinné dynamiky, kde vládne absolutismus a kde neexistuje dialog, diskuse. Vyvstává tu pak ale otázka, proč je do téhle šlamastiky zatažen divák.

Fragmenty Ještě máme čas jsou objektivně lehce nadprůměrným řemeslem, solidně poskládanou mozaikou vzpomínek, co se snaží o komplexnost, přitom divácká ponorka se vždy před hloubkovým průzkumem dostává v proudech nadávek a urážek zpět na povrch s další ohranou frází, s tolikrát opakovaným myšlenkovým pučem, kde osobní zpověď a vlastní životní rozhřešení přehraje divácký prožitek o příliš mnoho bodů. A to přitom existuje spousta nepříjemnějších snímků, kterým nechybí přesah nebo nějaké divácké lákadlo, substance, pro kterou se k nim divák (občas i s radostí) vrací. Falling prostě není jeden z nich.
Na cíl je zaměřeno a vypáleno už v úvodní dvacetiminutovce, zbylá hodina a půl už je prostě jen divácké utrpení v debutu, který i přes své řemeslné kvality existuje tak nějak sám pro sebe.

trailer 1