Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Sam Mendes podniká výpravu do zákopů první světové války a spolu s Rogerem Deakinsem a hordami komparzistů oživuje útrapy tehdejších vojáků v jednom zdánlivě nekončícím záběru. Jak si nákladná produkce a pečlivě vyladěná filmařina poradila s absurditou a zmarem Velké války?

Na západní frontě steadicamrecenze napsal

Jakub Brych

dne 14/2/2020

Asi těžko se lze domnívat, že by natáčení 1917 probíhalo hladce a bezbolestně, takže ta juxtapozice s válečnou šíleností není úplně stoprocentní, přesto v popředí všech dojmů po vidění filmu trčí ten, že se mistrovsky klapající soukolí jeho produkce bije se zobrazovaným materiálem a onou filmařskou precizností si vlastně škodí. Jako by i bahno a každá špína a kaluž byly jen rekvizitami, které byly dovezeny na složitě vybudovaný plac v nablýskaných karafách a každá mrtvola plovoucí v řece křičí do světa, že je jen položkou na seznamu figurín. Možná je to degenerace geeka, který si předem nakoukanými materiály o natáčení filmu zhatil filmovou magii. Možná je to ale prostě tím, že pro samou produkci zbylo málo místa pro nějakou duši.

Mendesův film ale duchaprázdný není. Vyniká v drobnostech, jimiž skutečně kuse zprostředkovává marnost obludné vojenské mašinérie. Odvážně předestírá potenciální budoucí hrozby, aby je ale později dál nerozváděl a jaksi tím nenápadně upozorňoval na to, že hrozba nespočívá v jednotlivostech ani ničem specifickém, nýbrž v onom nezachytitelném, v celku utvářeném lidskou bláhovostí, která rozpoutala řež, již už ani sama vlastně nechápe a nedovede korigovat. Ať už jde o záměr, nebo ne, malé antiklimaxy a zrady diváckých očekávání jsou ve výsledku nejcennějším materiálem 1917.

Samotný koncept kontinuálního záběru se totiž brzy vyčerpává. Dílem proto, že se nevyužívá příliš invenčně, dílem proto, že občas prostě spíš překáží. Jakkoliv dechberoucí je ve válečné vřavě, která jediná opravdu těží z neustálého pohybu, tak v mnoha běžných situacích ztrácí efekt a v podstatě limituje režisérský rukopis na cosi v pozadí. Film pak působí videoherním dojmem, kdy se přesně podle postupu hlavních postav spouštějí skripty a charaktery se jimi „nějak proplétají“. I ta nahuštěonst rozmanitými událostmi v rámci ušlých asi dvou kilometrů ruší, přičemž logika poměrně překvapivě místy přepíná do módu hodně se blížícímu tomu s nálepkou „Hollywood“.
1917 je technicky obdivuhodná filmařina, u níž ovšem produkční stránka značně vyčnívá nad tou tvůrčí. Mendes i Deakins zaslouží obdiv za zinscenování něčeho takhle rozsáhlého, ještě o kus víc než u většiny jiných filmů tu ale jde i o všechny ty, kdo měli na starost davy, každého, kdo přehazoval kamery z jeřábů na auta a z aut na lidi a další spoustu rukou i nohou, které uváděly tuhle vizi v život, protože kolektivní úsilí se vyplatilo – jistá filmová meta padla. Bohužel tohle pokoření nedoprovází odpovídající duševní rozměr. Což se prostě někdy stává.

Hodnocení zbytku redakce:

AH
6
Nekonečně cenim šílený duo Mendes~Deakins za tuhle monstršílenost a chcu, aby to všichni viděli na co největším plátně s co nejhlasitějším zvukem a kolem co nejméně popkornových chroupačů v sedačkách. Efekt ano, filmový zážitek ne, na rozdíl třeba od Dunkerku – ten se pyšnil obojím a dodnes rezonuje. 1917 tak paradoxně dokazuje důležitost střihu jako bazálního výrazového prostředku – i tak se ale pro těch závěrečných patnáct minut vyplatí celou tuhle zákopovou výpravu absolvovat, produkční hodnota je tu slintavá, astronomická, neuvěřitelná.