Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Ritchie mění londýnskou cockney spodinu za nagelované gangstery ve slušivých oblecích, slunečních brýlích a s fešnými slečinkami po svých bocích. Jak mu vychází jeho uleželý, lety ověřený přestylizovaný krimi žánr v nezvyklém nastavení postav, co opět nabídnou deset druhů přízvuků, teď i módních doplňků, pěstíren marihuany a kterým se při zohlednění jejich druhu práce nefandí zrovna na první dobrou?

Sbal trávu a nemyslirecenze napsal

Adam Hencze

dne 4/2/2020

Guy neriskuje a doručuje to hlavní a jediné, co ve filmařině umí – stejně jako v Podfu(c)ku (2000), Sbal prachy a vypadni (1998), RocknRolle (2008) i tady exponuje partičku gangů na kordy, co šermují ve strukturách podsvětí, obratných jazycích a ve způsobu, jak jeden druhého přechcat přechytračit. Ritchie si koneckonců do svého evergreenu zlotřilé partičky ohnul i předloňskou akční fantasy Král Artuš (2017, psali jsme [https://pinbacker.cz/premiery/270-king-arthur-legend-of-the-sword]), takže čekat od britského tvůrce po formální stránce nějaké novoty není zrovna na místě – a upřímně, zamotaný děj je v Gentlemanech každému ukradený (i některým postavám). Divák se tu naopak baví nad lehkým dramatickým kabaretem, co je doručovaný v dělených epizodkách: Explicitní násilí, co přichází často naprosto znenadání, vytříbený i zhnusený dialog, antisemitismus a pět dalších typů nenávisti k a) rasám b) menšinám c) vyznáním, homofobie, znásilnění, zoofilie. Film a doba nás učí automaticky nasazovat těmto projevům okázalé přestřelenosti komediální filtr nadsázky, který zobrazované činnosti transformuje do vtipného čísla, jakéhosi Ritchieho výstupu, performance všech druhů hnusů, co se mu v pracovním mezidobí po Artušovi urodily pod zrzavou čupřinou. Budou se tyhle růžové brýle rozdávat před kinosály stejně jako 3D brýle? Soulož s čuníkem (narážka na Davida Camerona už začíná být ohraná) by pak třeba nebyla vypointovaným gagem s hláškou, ale panovačným nevkusem.
© STX Entertainment

Dějová tkanička bizárů se v Gentlemanech postupně rozmotává a odhalí podhoubí pěstitelů, kteří se připravují na vlastní verzi brexitu – totiž legalizaci hulení. Sbalit trávu, prodat statek, předat profitující drogové dědictví. Bizár se násobí s překlenutím příběhu do záchrany ztraceného potomka jednoho z anglických lordů, potom letí zpět k zemi do manželčiny autodílny, jen aby se zabýval mocenskými machinacemi šviháka z Asie. Vyžití diváka v této makrozábavě proto závisí primárně na hercích a jejich floutkovství, pózách a manýrách, kterých se tu přirozeně rodí do sytosti – od perfektního Hunnama po jistého McConaugheyho – překvapením je tu ovšem do zajista Hugh Grant, který místo poklidného závěru kariéry bere jednu šílenější roli za druhou (asi používá agenta od Nicolase Cage [https://www.youtube.com/watch?v=eExfV_xKaiM]). Tady se vyloženě rochní: Nejen, že je v roli pokoutného vyděrače jako doma, nezáměrně v ní poskytuje i zábavnou juxtapozici k Ritchieho vlastní blbosti, ať už jde o vypravěčskou nespolehlivost, ohranou (stále ale vtipnou) metodu “filmu ve filmu” nebo o topení se ve vlastní trpké, přehrané a ohrané stylizaci. A celé to neustále sype hlášky se střihovou palbou nastavenou tempomatem, co žene tuhle gangsterku kupředu. Svěží vánek, co na stopáži pravidelně vyšumí na povrch s postavou, které se i přes její očividnou debilitu dá fandit – to samé platí u rozporuplného kouče (Colin Farrell), který by se svým družstvem holomků a neurotickou roztěkaností zasloužil vlastní, úplně jiný film. Emoce tu jinak kompletně absentují a ostatní postavy (včetně hlavní) si divácké sympatie nebo nedej bože soucit nemají šanci zasloužit.
© STX Entertainment

Skořápka podfukářů, slídilů, násilníků a vrahů je sice krapet ulízanější, garáž nabouchanější, ale v jádru jde o stejná hovada z ulice jako z devadesátkových Ritchieho filmů – byla to ale právě ta příslušnost k spodině a pracující třídě, která dělala z cikánů a pouličního felu jižního Londýna zábavnou chásku, lid bez materiálních hodnot, ovšem často s přesvědčením nebo pochopitelnou morálkou. Tady ne – Mickey prostě jenom dodává drogy anglické mládeži, celé jeho okolí slouží jeho plánu, byznysu a měnícím se úmyslům. Tohle nastavení tak zkrátka vrší scény a sekvence, co vrcholí posměškem, urážkou či zabitím, Ritchie se v nich jako obvykle baví stupiditou a nulovým významem všeho. Vyčítat mu jeho pohled na svět? Vždyť jde o pouhé pokračování toho, jak si to ve své filmografii už mnohokrát deklaroval, a jde tedy čistě o ochotu diváka přijímat jeho specifické dialektikum.
Přidat nevinného, kolemjdoucího huliče a zvolit mu smrtelný osud v mrazáku, syna ruského oligarchy, zvratky a finále, co se stane další reklamou na Ritchieho staré počiny. Přesně v tom stylu, v jakém ho známe – a pokud je tahle silácká stylizace divákovi po chuti, rozhodně ho Gentlemani neurazí. Neutrálnímu zbytku tu ovšem nad myšlenkou ritchieovské onanie hrozí žilnaté zhnusení.