Premiéry, 12. květen 2017 13:24 aktualizováno 28. červen 2017 15:49Sbal meč a vypadniRecenze filmu Král Artuš: Legenda o meči (2017, 126', AU/GB/US)

RECENZE (AH) — Charlie Hunnam je Artuš! Z bot přesvědčivého dobyvatele ztracené civilizace Jižní Ameriky přezouvá do nejistého hrdiny mojžíšovského typu, který si to po anglickém trávníku dle historických pramenů štrádoval někdy na přelomu pátého a šestého století – určitou výhodou je, že ani v této roli nemusí rodák z Newcastlu měnit přízvuk. A u toho to všechno začíná: Ritchie jako by se nechtěl odpoutat od toho druhu filmařiny, který mu jde (asi) nejlíp, totiž z epizodních mozaiek životů tak trochu zlotřilých, ale vlastně veskrze dobráckých gangů Londýna propletené těžce snesitelným cockney/mockney akcentem nižších společenských tříd. Nu, v případě svého nejnovějšího kinematografického přírůstku přidává do srdcařské sebranky budoucího krále Anglie prostitutky, sidekicky s (asi) vtipnými přezdívkami, světoznámého fotbalistu; jméno města mění na Londinium a honičky s fízlama přejmenovavá na honěnou se strážci černé... gardy? To vše v obalu extrémních trademarkových rapidmontáží, kontrastující s nesmyslně přeužívaným slow-mo. Vědět, kdy zrychlit a kdy zpomalit, je bohužel to nejmenší, co je tady špatně.

Jeden by se zamyslel, jak jeden z nejznámějších příběhů z přelomu starověku a středověku převyprávět v jazyce moderního filmu a jeden by dostal hned několik odpovědí – třeba od Monty Pythonů nebo od Antoine Fuqui, který se o to pokusil kolem roku 2004 v ne zrovna veleúspěšném dobrodružství s Clivem Owenem. Ritchie má tu smůlu, že dějepis se učí povětšinou všude a tváře, které jdou současně na dračku, nemohou zastínit fakt, že Guy udělal z hrdinského eposu dvě hodiny a šest minut šílenství, které žene kupředu zběsile laciná hudba, klišovité klipařství a akční sekvence současných počítačových her. S fakty kronikářů tak souvisí pouhopouze jména postav a meče, výtah zbraně z kamene a tvar stolu.

Ritchie si chtěl prostě udělat gangsterku typicky po svém, a nutno přiznat, že starověko-středověká mixáž s budoucím králem země v teenage letech je materiál přinejmenším s potenciálem. Přibližně jedna třetina Krále Artuše v těchto kolejích funguje, startuje ji již zmíněná střihostřelba s expozicí denního chleba výrostka s modrou krví v aspirující anglické metropoli. Vedlejší postavy, tajný kód, Vikingové = fičury fungují. Zbývající dvě třetiny se neomaleně točí do mocenských okruhů nudy a nesmyslně nepřehledných bitek, kde mezi předimenzovaným sound designem a steroidovém tempu není ni vteřina na odpočinek. Jakoby si tvůrci jasně uvědomovali zakódovanou hloupost papírové předlohy a proto divákovi nedarovali ani titěrný okamžik na zamyšlení a případné kvapné opuštění kinosálu.

A nač kritizovat odbočku od neúplně zdokumentovaných reálií? Poněvadž ta báchorka je potenciálním fantasy hitem! Stačí zařídit půjčky na vícero frontách – bitevní magnitudu s osudovostí Pána Prstenů, míchačku se současným CGI, rodinné zrady a postavy se zápachem, který se poline ještě dlouho po projekci. Ritchie tyhle fičury zajistil a vysypal je na stopáž jako leporelo nevkusu, které přejíždí závodní fáro točené do červeného – Excalibur. Kdo by kdy čekal, že toto bude někdy součástí kritiky: meč dostává mezi postavami příliš mnoho prostoru. Celou dobu projekce se jde totiž těžko zbavit pocitu, že Guy propařil minulé léto na PS4, zprasil scénář a zavdal si, že natočí další gangsta film ve stylu trojrozměrných mlátiček s meči, kladivy a obří kosou. Postavy, děj, legenda – na to všechno se kašle.

Krátké i dlouhé změny tempa nabývají platnost jednak v akčních sekvencích a druhak ve snímku jako celku – tvůrčí smysl pro výpustky a elipsy jako by vypínal v náhodných momentech: z příhod sklepmistra a úřadujícího krále Vortigerna/Jude Law se stříhá do jeskyní, kde postavy krájí mrkev, sekvenci vytažení meče shazuje přezmiňované kvazi-vtipné cameo Beckhama, do násilné úvodní expozice se skáče co deset minut a otravuje víc, než pětkrát převyprávěný origin Bruce Waynea (jo, je dost podobná), o vážno snažící se Jude Law překvapivě civí na deus ex machina/obrhada, pravidla moci meče, Mágů a snových sekvencí se neřeší a nakládá se s nimi dle klíče "jak moc by to zrovna mohlo být efektní". Klišé zkrátka číhá za každým rohem, neexponované postavy nemají charakter a film tak nemá z čeho stavět napětí, plátno je nezdravě digitálně přepixelováno, Jude Law trestuhodně nevyužit. Záporácké miniepizodky a obecné mocenské čachry jsou společně s přiznaným absolutismem nejzajímavější částí podívané, kterou Law umí – i tam ale inkrementační počitadlo dějových nesmyslů cinká o sto šest a divák se těsně před půlkou modlí o brzký závěr. A Hunnam/Artuš? Nagelovaný chap, co chce každý druhý kamerový detail vzít roha kamsi do Vikingska. Filmovému králi schází jakákoliv motivace pokračovat, a Charlie opak nedokazuje.

Výstřelky naděje jsou tři – modrá záře očních čoček aktuálního vlastníka meče, Jude Law a asi třísekundová GoPro sekvence v jedné z honeb Londiniem (bohužel dopředu prozrazená trailerem). Těžko tenhle fakt tušit dopředu a zrovna o Ritchiem, stylovým detailistou a puntičkářem, ale tohle jednoduše zavání odfláknutým a špatným řemeslem.☞ PINBACKER