Nad zřícením letadla někdejšího generálního tajemníka OSN Daga Hammarskjölda už téměř šedesát let visí velký otazník. Zapříčinila pád letadla těsně před přistáním únava pilota, nebo šlo o atentát na objednávku těch, jimž byly Hammarskjöldovy snahy o dekolonizaci Afriky trnem v oku? Tyto i další otázky se snaží zodpovědět Mads Brüger ve svém novém dokumentu. Jo a je tak trochu magor.
RECENZE (JB) — Mads Brügger je podivínský Dán, co vypadá jako zrzavá verze děkana Greendale Community College. Srší nevtipem a rád do svých filmů obsazuje sám sebe. V Odloženém případu přepíná do módu vyšinutého vyšetřovatele a zkoumá spletenec bizarních a krajně znepokojivých machinací kolem řečeného atentátu z roku 1961. Poprojekční pocit z Případu zahrnoval kromě jiného i stopy déjà vu, jako bych podobnou zkušenost už kdysi zažil. Po několikadenním projíždění všemožných trapnostních eskapád uložených v paměti se ona povědomost nejvíce shodla s poetikou Galifianakisova Between Two Ferns.
To jest vehementní trapnost. Bytostná trapnost, která si tak nějak říká o ocenění už jen za to, jak neústupná a vytrvalá je. Skoro až pak člověka ruší, když se sem tam nějaký vtip povede, protože danému étosu po čase přivykl a už jen zkoumá jeho jemnější nuance, a i sebelepší vtipnost se mezitím stala něčím cizím, ba takřka laciným. Je samozřejmě otázka, do jaké míry Mads Brügger trapnost plánuje a kdy se mu prostě jen vážně míněný žert nevydaří. Jsou tu věci jako „výbava na vykopávání vraku letadla”, které nejsou ani regulérně vtipné, ani invenčně trapné, a kde film drží především Brüggerova suverénní performance, naštěstí je jich ale jen minimum. Absurdity vrší s jemnocitem, až do stádia jakési zacyklené změti vrstev, které získávají s každým dalším článkem řetězce žánrově kontextových souvztažností (a samozřejmě diváckou duší a zkušeností) další rozměr.
Pravé zúročení téhle celé pakárny ale tkví v tom, jak působí v kombinaci s vážnou stránkou dokumentu, aneb ano, ta tu je, a dokonce v převaze. Brügger se sice hurónsky vypravuje na výkop trosek eroplánu s kamarádem v důchodu a dvěma rýči, to ale neznamená, že by všechna zbylá investigativa byla taky jenom úchylnou bžundou. Panoptikum obskurních postav, které na pouti z dnešní Zambie do JAR postupně odhaluje a prošetřuje, je skutečné. A tady nastupuje účinek Brüggerova pojetí, které přinejmeněím ozvlášťnuje jinak formálně sevřený žánr, především ale vytváří jakýsi další umělý rozměr absurdna, který se tyčí coby protiváha absurdna reálného, zpodobněného výsledky bádání. Tohle napětí pak vybuzuje diváckou mysl, aby si přijaté informace řádně prosela, což by v případě regulérního a seriózního dokumentu nemuselo nutně proběhnout, respektive probíhalo by třeba jen v nějakém základním módu, jelikož od vážného filmu člověk často přebírá informace s jakousi rezignovanou samozřejmostí.
Jakmile se tedy nahlodaný divák po projekci pustí po stopě vstřebaných informací, utřídí je a rozežene zmatenost a pochyby (nebo alespoň většinu pochyb) nad tím, co z Hammarskjöldova případu (který postupně přestává být výhradně Hammarskjöldovým případem) jsou fakta, vyvstalá děsivost conradovsky zvráceného světa mocenských machinací na africkém kontinentě je najednou o tolik intenzivnější, o tolik hnusnější. Navíc se vynořuje i další způsob nahlížení na Brüggerovo nonkonformní režijní pojetí, a to je prostě to, že (ne)humor staví jako určitou bariéru nebo protiváhu zmaru, který se mu při pátrání vrší pod rukama. Pak se i ta čapka na safari může hodit.☞ PINBACKER
HODNOCENÍ (JB) — Jít na projekci Odloženého případu Hammarskjöld je ideální jako tabula rasa – Brüggerův dokument dovede perfektně vytrhnout z divácké komfortní zóny. Od prvních zmatených dojmů, přes vzdor a popírání nakonec přesvědčí, že nedělá z vážného případu ani z formy prvoplánovou koninu. Na jedné straně stojí bizarní dánská postavička, na té druhé ale místy ještě bizarnější zvrácená realita. Ten moment, kdy se většina indicií, které jste považovali za produkt haluzní stylizace, ukáže být pravdivá, je k nezaplacení.
napsal Jakub B.
