Premiéry, 17. leden 2020 13:19Ženicha a předsudekRecenze filmu Malé ženy (2019, 135', US)

RECENZE (AH) — Na první zdání je to autorská odbočka trochu nepochopitelným směrem – uprostřed Gretiny rozjeté kariéry v nezávislém filmu je tahle přesladká, přeprodukovaná holčičí pohádka vlastně zarážející. Předlohu hraničící s červenou knihovnou Gerwig ctí, ale nebojí se ji aktualizovat způsobem, který – a) uspokojí fanoušky novely, b) neurazí nezaujaté cinefily a c) nabídne vcelku chytrou (a logickou) juxtapozici s autorčiným vlastním bojem o hlas a místo. Malé ženy jsou vánoční rodinný film, vycizelovaná, dotažená kostýmní dramedy s hořkým přesahem životních strastí žen, která dostává jednu výraznou změnu: personifikaci režiséra do hlavní postavy Jo March (Saoirse Ronan), zdaleka nejvíc klukovské a proti jakékoliv vrchnosti odborářské sestry. Což je další meta-funkce vtělení autorky oné literární předlohy – Louisy May Alcott. Je to chytře využitý kočkopes: Alcott měla problémy s vydáním něčeho o fous serióznějšího než jen žánrového braku pro tehdejší americkou masu, proti publikačnímu systému bojovala pseudonymy, manýrou i živou konfrontací. Mix faktů a fikce inspirovaný vlastním životem tak vložila do své nejprofláklejší publikace – a toho se teď ještě chytá Gerwig, která tím svítí na vlastní životní dráhu a vykřičníkuje současný studiový stav filmových látek, jejichž forma i obsah se často pro cílovku poplatně upravují. Všechny ty pitch meetingy, a tak. Její vlastní úspěchy ovšem dokazují možnost opaku, jde o ten samý kontrast, při kterém zhasíná tvář Jamese Camerona, když mu Kathryn Bigelow vyfukuje přímo před nosem Oscara za nejlepší film (Smrt čeká všude, 2008).

Gretina dramatická volba je zde výhrou i v tom, že přes důkladně vybarvená sesterská pouta je právě Jo jednou z těch výraznějších, řekněme divácky přístupnějších postav. Ve volném čase zakladatelka feministického podhoubí ještě století před tím, než to bylo cool, která jen trochu jinými cestami dochází tam, kam i ostatní – totiž k ultimátnímu, životnímu údělu v nalezení pomyslné bašty tehdejších společenských zvyklostí, které se mohou v určitém smyslu jevit jako úsměvné přežitky, jindy jsou ve srovnání s dneškem strašidelně přesné. Amy (Florence Pugh) to ostatně v jednom monologu tak nějak bez okolků pěkně shrne. Nebesky těžká kombinatorika toho, co s vdavkami, chudobou a bohatstvím, co se sebou, jak se někomu odevzdat, a zároveň u toho neztratit vlastní identitu, samu sebe. Ponechat si právo na vlastní život a seberealizaci – motiv, který se u sester projevuje hudební skladbou (Beth), malováním (Amy), a konečně, psaním (Jo), vedle čehož role Grety jako tvůrce snímku staví právo pro filmovou tvorbu. Pohlaví nepohlaví. Ta Nová Anglie je zlatavě teploučká, romantika s přebarveným realismem, její VKVčkový podtext ovšem černobíle přesný.

Trnitá cesta k dospělosti sester Marchových je formálně dělena do dvou časových rovin a paralelně se v ní stříhá – pro snadnější orientaci (herečky vypadají v obou plánech de facto stejně) tu máme problémů plné, přec bezstarostné dospívání s vysaturovaným zlatavým filtrem, v teplých barvách, zatímco druhý typ formy – dospělost – je odbarvená studená šeď, doba, kdy jsou dívky konfrontovány s často krutým světem samoty a smíření s vlastním údělem, kde se jeden ve svém osudu či v lásce zklame snadno a rychle. Greta tím drží divákovu pozornost a zahajuje tvůrčí dialog, povětšinou nerušivý šepot, který místy silně akcentuje a stříhá s ním na základě emočně silných událostí, kde umí chytře využít opakovaná kamerová jetí ve stejných prostorách/jiných časech. Dopad těchto sekvencí se tím stupňuje, trochu prvoplánově, ale funkčně.

Ačkoliv Malé ženy často připomenou Wrightovu spalující Pýchu a předsudek (2005), v otázkách dynamiky vztahů se Greta podobné kadenci touhy nepřiblíží – jsou to právě ony sourozenecké trable a občanské křehkovztahy, co tu obsazují první kolej. I přes celkovou hlasitost a rozevlátost je tu dívčí skupina vlastně obyčejným uťápnutým sesterstvem, které vyjevuje city na povrch až v těch nejzoufalejších chvílích. A ty fungují – nejen, že jsou tu dívky (později ženy) s uvěřitelným, živým vzorcem chováním, ale i jejich cíle se často nečekaně mění a mocenské hry mezi nimi mívají překvapivé vítěze a vítaná rozuzlení. Tady pro sebe krade nemálo prostoru Amy (Pugh měla prozatím nejlepší rok kariéry), častý zdroj správně ujetého a roztomile hloupoučkého humoru, která ale opakovaně dokazuje existenci dvou stran mince (a jak překvapivě rychle se dokáže otočit). Sourozenecká rivalita v honbě za na první pohled odlišnými, ale ve výsledku stejnými cíli je svou živou uvěřitelností něčím, co jinak boří obraz světa, jenž se tu divákovi (a možná záměrně i vyrůstajícím dívkám v příběhu) předvádí, tedy pohádková dělba dobrozel často hraničící s utopií romantické představy amerického venkova v dobách, kdy šel sever proti jihu.

Ve víru přijímání a vzpouzení se sociálním normám je tu středobodem vždy ona semknutost, v dynamice vztahů a časů konstantně trvající a pokaždé jistá. Přehnanou sladkost často shodí vtip, který ji relativizuje a celkově odlehčí kradmému melodramatu, které i jako kýč nikdy vyloženě nevytrhne. Gretě se navíc daří nečekaný meta-konec, který si se stereotypy literatur pro dívky a filmovými happyendy vyhraje nečekaně svěžím způsobem – i to je důkaz toho, že celá tahle feminní eskapáda s Pugh, Watson, Scanlen, Ronan, Laurou Dern, Chalametem i Meryl Streep byl odvážný krok, díky kterému můžeme v kinech vidět jednu z nejsvěžejších a nejaktuálnějších filmových adaptací.☞ PINBACKER