Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Cinefilní veřejností exponovaná filmová autorka Greta Gerwig se noří do literární předlohy ze šuplíku americké klasiky. Točí adaptaci Malých žen – románu, co kreslí podobu krásnosmutného světa druhé půle devatenáctého století a který prvně vyšel teprve tři roky po čerstvém konci americké občanské války. Ta v ní vzdáleně rezonuje jako ozvěna palby děl, stejně jako akcentovaná feministická vlna, poukazy na znevýhodněné postavení žen ve filmovém průmyslu, v Hollywoodu a jejich status ve společnosti tak nějak obecně. Jak se Gretě podařilo moderně oprášit tuhle populární klasiku?

Ženicha a předsudekrecenze napsal

Adam Hencze

dne 17/1/2020

Na první zdání je to autorská odbočka trochu nepochopitelným směrem – uprostřed Gretiny rozjeté kariéry v nezávislém filmu je tahle přesladká, přeprodukovaná holčičí pohádka vlastně zarážející. Předlohu hraničící s červenou knihovnou Gerwig ctí, ale nebojí se ji aktualizovat způsobem, který – a) uspokojí fanoušky novely, b) neurazí nezaujaté cinefily a c) nabídne vcelku chytrou (a logickou) juxtapozici s autorčiným vlastním bojem o hlas a místo. Malé ženy jsou vánoční rodinný film, vycizelovaná, dotažená kostýmní dramedy s hořkým přesahem životních strastí žen, která dostává jednu výraznou změnu: personifikaci režiséra do hlavní postavy Jo March (Saoirse Ronan), zdaleka nejvíc klukovské a proti jakékoliv vrchnosti odborářské sestry. Což je další meta-funkce vtělení autorky oné literární předlohy – Louisy May Alcott. Je to chytře využitý kočkopes: Alcott měla problémy s vydáním něčeho o fous serióznějšího než jen žánrového braku pro tehdejší americkou masu, proti publikačnímu systému bojovala pseudonymy, manýrou i živou konfrontací. Mix faktů a fikce inspirovaný vlastním životem tak vložila do své nejprofláklejší publikace – a toho se teď ještě chytá Gerwig, která tím svítí na vlastní životní dráhu a vykřičníkuje současný studiový stav filmových látek, jejichž forma i obsah se často pro cílovku poplatně upravují. Všechny ty pitch meetingy, a tak. Její vlastní úspěchy ovšem dokazují možnost opaku, jde o ten samý kontrast, při kterém zhasíná tvář Jamese Camerona, když mu Kathryn Bigelow vyfukuje přímo před nosem Oscara za nejlepší film (Smrt čeká všude, 2008).
© Columbia Pictures

Gretina dramatická volba je zde výhrou i v tom, že přes důkladně vybarvená sesterská pouta je právě Jo jednou z těch výraznějších, řekněme divácky přístupnějších postav. Ve volném čase zakladatelka feministického podhoubí ještě století před tím, než to bylo cool, která jen trochu jinými cestami dochází tam, kam i ostatní – totiž k ultimátnímu, životnímu údělu v nalezení pomyslné bašty tehdejších společenských zvyklostí, které se mohou v určitém smyslu jevit jako úsměvné přežitky, jindy jsou ve srovnání s dneškem strašidelně přesné. Amy (Florence Pugh) to ostatně v jednom monologu tak nějak bez okolků pěkně shrne. Nebesky těžká kombinatorika toho, co s vdavkami, chudobou a bohatstvím, co se sebou, jak se někomu odevzdat, a zároveň u toho neztratit vlastní identitu, samu sebe. Ponechat si právo na vlastní život a seberealizaci – motiv, který se u sester projevuje hudební skladbou (Beth), malováním (Amy), a konečně, psaním (Jo), vedle čehož role Grety jako tvůrce snímku staví právo pro filmovou tvorbu. Pohlaví nepohlaví. Ta Nová Anglie je zlatavě teploučká, romantika s přebarveným realismem, její VKVčkový podtext ovšem černobíle přesný.
© Columbia Pictures

Trnitá cesta k dospělosti sester Marchových je formálně dělena do dvou časových rovin a paralelně se v ní stříhá – pro snadnější orientaci (herečky vypadají v obou plánech de facto stejně) tu máme problémů plné, přec bezstarostné dospívání s vysaturovaným zlatavým filtrem, v teplých barvách, zatímco druhý typ formy – dospělost – je odbarvená studená šeď, doba, kdy jsou dívky konfrontovány s často krutým světem samoty a smíření s vlastním údělem, kde se jeden ve svém osudu či v lásce zklame snadno a rychle. Greta tím drží divákovu pozornost a zahajuje tvůrčí dialog, povětšinou nerušivý šepot, který místy silně akcentuje a stříhá s ním na základě emočně silných událostí, kde umí chytře využít opakovaná kamerová jetí ve stejných prostorách/jiných časech. Dopad těchto sekvencí se tím stupňuje, trochu prvoplánově, ale funkčně.

Ačkoliv Malé ženy často připomenou Wrightovu spalující Pýchu a předsudek (2005), v otázkách dynamiky vztahů se Greta podobné kadenci touhy nepřiblíží – jsou to právě ony sourozenecké trable a občanské křehkovztahy, co tu obsazují první kolej. I přes celkovou hlasitost a rozevlátost je tu dívčí skupina vlastně obyčejným uťápnutým sesterstvem, které vyjevuje city na povrch až v těch nejzoufalejších chvílích. A ty fungují – nejen, že jsou tu dívky (později ženy) s uvěřitelným, živým vzorcem chováním, ale i jejich cíle se často nečekaně mění a mocenské hry mezi nimi mívají překvapivé vítěze a vítaná rozuzlení. Tady pro sebe krade nemálo prostoru Amy (Pugh měla prozatím nejlepší rok kariéry), častý zdroj správně ujetého a roztomile hloupoučkého humoru, která ale opakovaně dokazuje existenci dvou stran mince (a jak překvapivě rychle se dokáže otočit). Sourozenecká rivalita v honbě za na první pohled odlišnými, ale ve výsledku stejnými cíli je svou živou uvěřitelností něčím, co jinak boří obraz světa, jenž se tu divákovi (a možná záměrně i vyrůstajícím dívkám v příběhu) předvádí, tedy pohádková dělba dobrozel často hraničící s utopií romantické představy amerického venkova v dobách, kdy šel sever proti jihu.
© Columbia Pictures

Ve víru přijímání a vzpouzení se sociálním normám je tu středobodem vždy ona semknutost, v dynamice vztahů a časů konstantně trvající a pokaždé jistá. Přehnanou sladkost často shodí vtip, který ji relativizuje a celkově odlehčí kradmému melodramatu, které i jako kýč nikdy vyloženě nevytrhne. Gretě se navíc daří nečekaný meta-konec, který si se stereotypy literatur pro dívky a filmovými happyendy vyhraje nečekaně svěžím způsobem – i to je důkaz toho, že celá tahle feminní eskapáda s Pugh, Watson, Scanlen, Ronan, Laurou Dern, Chalametem i Meryl Streep byl odvážný krok, díky kterému můžeme v kinech vidět jednu z nejsvěžejších a nejaktuálnějších filmových adaptací.
“Měla jsem těžký život, proto píšu radostné příběhy”. Líp to nejde.