Premiéry, 6. leden 2020 23:20S racky nejsou žertyRecenze filmu Maják (2019, 109', CA/US)

RECENZE (JB) — Možná že by Maják fungoval líp jako kraťas, kde by ve zkoncentrované podobě všechna ta filmařská a herecká vehemence mohla střelhbitě zapůsobit a nestihnout provařit, že vlastně existuje jen pro účel artistického opojení, které pramení víceméně z užívání postupů a navozování nálad inspirovaných kvantem jiných filmů se silnějšími příběhy, popřípadě sděleními. Jako krátká manýra se skromnou ambicí jenom si zablbnout s černobílou paletou a pravěkým obrazovým poměrem by si Maják klidně mohl uhrát to svoje a být rád. Jenže Eggersovy ambice jsou, zdá se,  větší. Nebo je větší jeho víra v lidské hovění žánrovosti a formě, v cinefilní nadšení pro sevřenou a vysoce stylizovanou podobu vyprávění a upopřeďování herectví, nadšení, které rádo pomine i případnou nápadnou dutost.

Eggers vlastně ani nepotřebuje, aby ho někdo nějak kritizoval, protože poslední třetinou svého filmu tvoří parodii na jeho první dvě, a tak se stává sám sobe kritikem a zesměšnitelem. Dafoe i Pattinson jsou konstantně dobří a technická stránka všeobecně taky, je to jen a pouze vypravěčství, s nímž Eggers zachází. Prazáklad s dvěma nuceně společně izolovanými charaktery je slibný, a i ta extrémní forma v tomhle případě má svoji uhájitelnou funkci v zesílené archaičnosti a časovém odtržení, jenže všechno, co se nastřádá v solidní první půli, postupně ztrácí efekt. Pattinsonův mlaďas má tajemnou minulost, Dafoeův mazák zas skrývá cosi přímo tady a teď, obojí chce divák pochopitelně odhalit, a vyšinutost výstupů i vůbec tak nějak všeho už v tomhle druhu filmu bere jako samozřejmost.

Právě v tom se pak projeví největší slabina Eggersova scénáře, který skrze kupu absurdních výjevů naportrétuje mezigenerační duo skoromagorů s tím, že kdesi v pozadí jako něco vězí, jelikož se ale pouští do fantaskna moc daleko, nedaří se mu pak obhajovat světské prvky příběhu. Ve chvíli, kdy stráví hodinu a půl v konstantní pološílené výměně dvou odpudivých, řvoucích, masturbujících a hrdě prdících charakterů obklopených aurou nadpřirozena, dávno ztrácí pod nohama realistickou půdu a musí se vytasit s ideou, která by nějaký způsobem aspoň trošku z onoho chaosu vycházela, nebo by ho chytře a překvapivě negovala. Bušit hodinu palící do dveří a rozdrtit je na prášek je sice fajn, ale bývá lepší, když to není jen a pouze pro tu bžundu z bušení.☞ PINBACKER