Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Robert Eggers nám tu hned zkraje roku navazuje na svůj převážně chválený pomalu kvasící horor Čarodějnice (2015). V Majáku uzavírá do titulní stavby dvojici Robert Pattinson a Willem Dafoe, aby si zvrhle zadováděl s jejich psychikou, to vše bez barev a s takřka čtvercovým poměrem stran. Zní to jako recept na perfektní kinozážitek, tyhle tutovky ale bývají zrádné...

S racky nejsou žertyrecenze napsal

Jakub Brych

dne 6/1/2020

Možná že by Maják fungoval líp jako kraťas, kde by ve zkoncentrované podobě všechna ta filmařská a herecká vehemence mohla střelhbitě zapůsobit a nestihnout provařit, že vlastně existuje jen pro účel artistického opojení, které pramení víceméně z užívání postupů a navozování nálad inspirovaných kvantem jiných filmů se silnějšími příběhy, popřípadě sděleními. Jako krátká manýra se skromnou ambicí jenom si zablbnout s černobílou paletou a pravěkým obrazovým poměrem by si Maják klidně mohl uhrát to svoje a být rád. Jenže Eggersovy ambice jsou, zdá se,  větší. Nebo je větší jeho víra v lidské hovění žánrovosti a formě, v cinefilní nadšení pro sevřenou a vysoce stylizovanou podobu vyprávění a upopřeďování herectví, nadšení, které rádo pomine i případnou nápadnou dutost.
© 2020 Aerofilms

Eggers vlastně ani nepotřebuje, aby ho někdo nějak kritizoval, protože poslední třetinou svého filmu tvoří parodii na jeho první dvě, a tak se stává sám sobe kritikem a zesměšnitelem. Dafoe i Pattinson jsou konstantně dobří a technická stránka všeobecně taky, je to jen a pouze vypravěčství, s nímž Eggers zachází. Prazáklad s dvěma nuceně společně izolovanými charaktery je slibný, a i ta extrémní forma v tomhle případě má svoji uhájitelnou funkci v zesílené archaičnosti a časovém odtržení, jenže všechno, co se nastřádá v solidní první půli, postupně ztrácí efekt. Pattinsonův mlaďas má tajemnou minulost, Dafoeův mazák zas skrývá cosi přímo tady a teď, obojí chce divák pochopitelně odhalit, a vyšinutost výstupů i vůbec tak nějak všeho už v tomhle druhu filmu bere jako samozřejmost.

Právě v tom se pak projeví největší slabina Eggersova scénáře, který skrze kupu absurdních výjevů naportrétuje mezigenerační duo skoromagorů s tím, že kdesi v pozadí jako něco vězí, jelikož se ale pouští do fantaskna moc daleko, nedaří se mu pak obhajovat světské prvky příběhu. Ve chvíli, kdy stráví hodinu a půl v konstantní pološílené výměně dvou odpudivých, řvoucích, masturbujících a hrdě prdících charakterů obklopených aurou nadpřirozena, dávno ztrácí pod nohama realistickou půdu a musí se vytasit s ideou, která by nějaký způsobem aspoň trošku z onoho chaosu vycházela, nebo by ho chytře a překvapivě negovala. Bušit hodinu palící do dveří a rozdrtit je na prášek je sice fajn, ale bývá lepší, když to není jen a pouze pro tu bžundu z bušení.
Robert Eggers natočil film, z něhož pro nejlepší prožitek radno odejít circa kdesi ve dvou třetinách. Do té doby servíruje vynikající filmařské i herecké řemeslo, posléze už jen zběsile máchá vším, co má po ruce, jenom aby vzduchem něco svištělo. Lze si tu divácky pošmáknout na jaksi objektivně hodnotitelných audiovizuálních složkách, ale na to by stačila klidně i mnohem kratší stopáž. Jestli se i režiséři posmrtně vrací na svět coby zvířata, Eggers nejspíš před natáčením Majáku jedno z nich usmrtil.

Hodnocení zbytku redakce:

AH
5
Audiovizuální porno jako překvapivě pozérská manýra od režírujícího produkčního designera, pána, co je skvělý produkční designer a nemastný-neslaný vypravěč. A to je ten film mastnej a slanej až až.

trailer 1

trailer 2