Není třeba rozebírat, že nová trilogie STAR WARS to s razítkem studia Disney neměla vůbec lehké. Od roku 2015 se jí zadařilo vzbudit fanouškovskou rozkmotřenost, rozhádat nesčetně kamarádství a rozředit pisálkovskou obci, která po ní často dupe ještě víc než po prequelech od Lucase. A ať už se na tuhle jízdu jeden kouká z kterékoliv strany s jakýmkoliv názorem, je jasné, že to teď končí. Alespoň na nějakou dobu, po které se prachystroj opět do ruda roztočí a popkornovače multiplexů rožnou jako gondorské majáky (kde byl G—). S tím přichází nutnost utáhnout nitky, dojet linky, představit staronové hlavní i vedlejší postavy a především uhasit problémy vzniklé po hrbolatější cestě, když režijní otěže rozjetého popkulturního povozu chvíli nikdo nedržel.
© Walt Disney Studios Motion Pictures
A v tomhle duchu ty dvě a půl hodiny Vzestupu Skywalkera jedou, nutno ovšem říci, že se staví pečlivě, a v prvním aktu se tedy spíš letí, než jede. Nachází se v něm i prostor pro invence (prolog bez dialogů), v úvodním plánu se zahazuje všudypřítomné duchovno s osudovostí, pátrání po rodičích jde na druhou kolej a Abrams nechá ústřední triangl postav kočkovat, vtipkovat a zažít i nějaká ta dobrodružství, co jsou proložena tou pro sérii typickou esencí, která je tu v rámci trilogie cítit snad prvně. Je to vzrušující pocta staroušům, odsýpající, zábavná, důkladná. Skřípat to začne se šroubováním toho, co se musí dojet a co znělo lépe jako nápad než jako opravdová slova na papíře, ze kterého vystupuje již zesnulá Carrie Fisher jako Leia Organa vyslovující nejobecnější fráze, u nichž dostane jeden podezření, že je studio s přihlédnutím k věku herečky natočilo schválně “pro všechny případy” dopředu (u Disneyho jsou možné všelijaké psí kusy). Odvážné nápady a výšlapy z The Last Jedi (2017) tu nedostávají velké upgrady, studio a JJ tlačí na jistotu vykalkulovanou, chladnou, a přesto v něčem hřejivou. Pak se začne řezat do osudů, velmi křehkých vztahů a do pro ságu typických rodinných pletenců, kde se i přes relativní eleganci řešení skáče (přes víc než rozpaženou minutáž) až příliš rychle. A pak je konec. Žádná velká překvapení, která se nesmí přes embargo vyzrazovat se nekonají, proti ještě většímu zlu se musí povstat s ještě o něco silnější vervou, říct si k tomu pár správných slov a do ringu si přizvat ve finálním kole víc kamarádů než v posledních Avengers (2019). Muzikálová pohádka s černobílem, banálem, jednoduchá, přece důstojná a zakončená v rámci možností nejlépe, jak mohla.
© Walt Disney Studios Motion Pictures
Čekal tu někdo něco jiného? Opravdu tu byl nějaký overhype, kdy po oscilaci dvou předchozích dílů a třech před nimi přijde žánrový mesiáš, něco tak legendárního a revolučního, jako Nová naděje (1977), nebo rovnou Impérium vrací úder (1980)? Jsme herci přítomné post-doby, kde se za čas a vzduch platí tvrdou měnou, studiová výroba instantní zábavy se transformovala do tvaru, který by si před dvěma, třemi dékadami mohl někdo z vrcholové filmové produkce těžko představit, a recyklace starých značek je toho zářným příkladem. Odpářeme-li totiž jen na moment Abramsovu snímku tenhle obří trademark, zůstane nám audiovizuální pecka, blockbusterová lens-flare orgie s dynamikou, tempem, produkt pro cílovou skupinu určenou procesorem – excelovským souborem, na povrchu naleštěný, dramaticky kulhající. To, prosím, berme v rámci kontextu předchozích čtyř let za nic jiného než úspěch. A nejen ten kasovní.
© Walt Disney Studios Motion Pictures
A ve finále jde samozřejmě o ten osobní vztah k této výjimečné komunitě, k Síle a plovoucím žlutým titulkům, k životnímu stylu, chcete-li. Těžko může Vzestup Skywalkera oslňovat, pokud se už od startu po nových postavách plive – pro někoho mohly fungovat již dávno (a zde fungují výborně), pro někoho vůbec. Jde o penetraci našich privátních vesmírů, kde si držíme jakousi intimní relaci s imaginárními příběhy, hlasy a koncepty, na které se prostě jen tak halabala nesahá – a když, tak s citem a setsakramentsky dobrým filmovým nápadem. Ani jeden ze snímků z nejnovějšího triptychu tímhle není a v atmosféře doby, kdy vznikl, jím těžko být mohl. Dělí lid do různých táborů a sahá do oněch starých šuplíků, kde žijí ti naši Lukové, Hanové, Obi-Wani a princezny. Finále v tomhle ohledu jinakostí neoplývá a stvrzuje pět let doby, kterou budou mít jedni rádi daleko za sebou a druzí si jí s chutí proletí znovu.
A v tomhle duchu ty dvě a půl hodiny Vzestupu Skywalkera jedou, nutno ovšem říci, že se staví pečlivě, a v prvním aktu se tedy spíš letí, než jede. Nachází se v něm i prostor pro invence (prolog bez dialogů), v úvodním plánu se zahazuje všudypřítomné duchovno s osudovostí, pátrání po rodičích jde na druhou kolej a Abrams nechá ústřední triangl postav kočkovat, vtipkovat a zažít i nějaká ta dobrodružství, co jsou proložena tou pro sérii typickou esencí, která je tu v rámci trilogie cítit snad prvně. Je to vzrušující pocta staroušům, odsýpající, zábavná, důkladná. Skřípat to začne se šroubováním toho, co se musí dojet a co znělo lépe jako nápad než jako opravdová slova na papíře, ze kterého vystupuje již zesnulá Carrie Fisher jako Leia Organa vyslovující nejobecnější fráze, u nichž dostane jeden podezření, že je studio s přihlédnutím k věku herečky natočilo schválně “pro všechny případy” dopředu (u Disneyho jsou možné všelijaké psí kusy). Odvážné nápady a výšlapy z The Last Jedi (2017) tu nedostávají velké upgrady, studio a JJ tlačí na jistotu vykalkulovanou, chladnou, a přesto v něčem hřejivou. Pak se začne řezat do osudů, velmi křehkých vztahů a do pro ságu typických rodinných pletenců, kde se i přes relativní eleganci řešení skáče (přes víc než rozpaženou minutáž) až příliš rychle. A pak je konec. Žádná velká překvapení, která se nesmí přes embargo vyzrazovat se nekonají, proti ještě většímu zlu se musí povstat s ještě o něco silnější vervou, říct si k tomu pár správných slov a do ringu si přizvat ve finálním kole víc kamarádů než v posledních Avengers (2019). Muzikálová pohádka s černobílem, banálem, jednoduchá, přece důstojná a zakončená v rámci možností nejlépe, jak mohla.
Čekal tu někdo něco jiného? Opravdu tu byl nějaký overhype, kdy po oscilaci dvou předchozích dílů a třech před nimi přijde žánrový mesiáš, něco tak legendárního a revolučního, jako Nová naděje (1977), nebo rovnou Impérium vrací úder (1980)? Jsme herci přítomné post-doby, kde se za čas a vzduch platí tvrdou měnou, studiová výroba instantní zábavy se transformovala do tvaru, který by si před dvěma, třemi dékadami mohl někdo z vrcholové filmové produkce těžko představit, a recyklace starých značek je toho zářným příkladem. Odpářeme-li totiž jen na moment Abramsovu snímku tenhle obří trademark, zůstane nám audiovizuální pecka, blockbusterová lens-flare orgie s dynamikou, tempem, produkt pro cílovou skupinu určenou procesorem – excelovským souborem, na povrchu naleštěný, dramaticky kulhající. To, prosím, berme v rámci kontextu předchozích čtyř let za nic jiného než úspěch. A nejen ten kasovní.
A ve finále jde samozřejmě o ten osobní vztah k této výjimečné komunitě, k Síle a plovoucím žlutým titulkům, k životnímu stylu, chcete-li. Těžko může Vzestup Skywalkera oslňovat, pokud se už od startu po nových postavách plive – pro někoho mohly fungovat již dávno (a zde fungují výborně), pro někoho vůbec. Jde o penetraci našich privátních vesmírů, kde si držíme jakousi intimní relaci s imaginárními příběhy, hlasy a koncepty, na které se prostě jen tak halabala nesahá – a když, tak s citem a setsakramentsky dobrým filmovým nápadem. Ani jeden ze snímků z nejnovějšího triptychu tímhle není a v atmosféře doby, kdy vznikl, jím těžko být mohl. Dělí lid do různých táborů a sahá do oněch starých šuplíků, kde žijí ti naši Lukové, Hanové, Obi-Wani a princezny. Finále v tomhle ohledu jinakostí neoplývá a stvrzuje pět let doby, kterou budou mít jedni rádi daleko za sebou a druzí si jí s chutí proletí znovu.
