Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Uplynulo 27 let a Pennywise je takříkajíc back in town. Do Derry se proto musí vrátit i dospělí členové klubu Smolařů, aby hlavatého klauna vyřídili jednou provždy a vyřešili při tom i nejedno osobní trauma. Od posledně se toho hodně změnilo, a ze všeho nejvíc Muschiettiho režijní postupy, které v následovateli úspěšné jedničky místy dokáží šokovat víc než titulní strašák.

No ToTo!recenze napsal

Jakub Brych

dne 6/9/2019

Čímž se nehodlám hned zkraje do jeho filmu navážet. To 2 v některých ohledech funguje solidně, zároveň ale pokořuje vysoké mety rozporuplnosti. Ta škála diváckých dojmů je opravdu široká, od bezbřehého dojetí až takřka k onomu břicho svírajícímu studu. Spásným faktorem v tomhle případě budiž, že za rozjívenou fasádou lze cítit ještě rozjívenější ruku Muschiettiho, která sekerou utíná řemeny tvůrčích restrikcí a zběsile diriguje ansámbl haluzních meta prvků.

Už formou tak vysílá jasný signál, že dvakrát stejný recept použít nehodlá, ať už vědomě, nebo jako důsledek bezradnosti ve snaze navázat na dva roky starý úspěch. Což se mu vskutku nedaří, respektive jen místy a vůbec ne spolehlivě. To 2 má potenciál bavit velmi specifické povahy výsostněji než jednička, obecně ale své pubikum spíše mate nespojitým mixem naturelů, z nichž paradoxně nejdominantnější je ten humorný. Málokdy se vidí tolik veselí v publiku na filmu se štítkem „horor“.
© 2019 Warner Bros. Entertainment Inc

Ono je to ale vlastně o dost míň absurdní, než by člověk čekal. Nazývat to marvelovským syndromem by bylo příliš, analogii především s prvními Stražci galaxie (2014) tu ale lze najít poměrně snadno, aneb když se průsečík osmdesátkové hororové poetiky, košatosti díla a nároků soudobého publika hledá opravdu těžko. První díl si z Kingovy knihy chytře vyzobal to nejnormálnější a těžkotonážní fantastično si ponechal pouze v nenápadných odkazech. Dvojka už si to mohla dovolit méně, protože vyžadovala definitivní rozuzlení příběhu, v němž už nešlo materiál knihy tak snadno opominout. Proto se tentokrát brousí do budovatelství mytologie, která je bohužel pro dnešního kinodiváka i vlivem zkratkovitého převodu jaksi pošetilá.

Zde přichází ke slovu ona ironizace v čele s nemilosrdným kradačem filmového prostoru Billem Haderem, která plní misi odprezentování pasáží o bizarních rituálech s odstupem a jasným signálem, že tyhle věci není nutno brát úplně vážně. Podobně jako u Marvelu ale humorizace v některých pasážích zastiňuje hlavní směřování filmu a jeho hororový prazáklad. Nelze ale vyloučit, že Muschietti se tím zachránil od fiaska, jímž by mohla být tvrdohlavá snaha film formálně držet zkrátka, která by jen horko těžko dokázala překonat už takřka vyčerpané schéma z jedničky.
© 2019 Warner Bros. Entertainment Inc

I samotná hororová stylizace se dost posouvá – ačkoliv už první díl sázel na duchařskou rozmanitost, stále existovala snaha udržovat diváka v tenzi a lekat ho způsoby v posledních letech u hororů oblíbenými a osvědčenými. Tentokrát Muschietti zavelel dost a objednal si u CGI crew plejádu zrůdičkového a bodyhorrorového bizáru, které sype na svoje protagonisty po kamionech. Důsledkem je, že se takřka není čeho bát a to nejděsivější mají na tomhle filmu na svědomí lidské charaktery, což je něco, co fungovalo už minule. Dvojka přináší větší extrémy, má jich ale málo na to, aby to působilo jako jasný záměr a vyvážilo neefektivní strašáctví.

Největší výtka ale padá v podstatě na to samé, co se vyčítalo jedničce, a to je vágní motivace Pennywise, který od bytosti živící se strachem definitivně přepadá do nahodile děti baštící polohy, přičemž důvod, proč tak šetří ústřední skvadru Smolařů, pořád není uspokojivě udán. Proto i v samotném finále vlastně přestává být důležité, co se děje, šponování nulových hrozeb je pořád nulové a scénář jen neobratně zvyšuje sázky, i když už nemá moc z čeho a kam.

Jenže ony jsou tu ty postavy. Jako by právě kvůli nim Muschietti s Daubermanem vystřelili svůj film kamsi komínem a jim věnovali většinu své pozornosti. Klub Smolařů se v jedničce dostal hluboko pod kůži (tedy kromě jedinců, kteří za film skoro nepromluví) a zůstal tam až doteď, kdy pouto s postavami rezonuje ve flashbacích a skrze takřka bezchybný herecký ansámbl proudí tuna emocí, od úvodního reunionu v restauraci, který je vlastně vrcholem filmu, až ke každé jednotlivé nadávce, kterou si mezi sebou charaktery vymění. O tomhle je To 2 nejvíc, je to sevřený příběh party odcizeních a zase se shledavších kamarádů s tunou více či méně uhozených hororových příměsí.
Marketing druhého To si to asi těžko může dovolit naplno vyjevit, ale tenhle film je feel-good komedie s trochou romantiky a špetkou psychopatického klaunství. Možná je to cesta do pekel, možná geniální tah neurvalého tvůrce, ale Muschietti se nepokouší znovu uplatňovat stejné postupy. Bizár je ovšem lepší než nuda, a tak ačkoliv i tu v To 2 člověk zažije, přetrvává dozvuk nevšedního zážitku, který mohl být lepší, ale určitě taky i o dost horší.