Premiéry, 12. červen 2015 17:54 aktualizováno 28. červen 2017 15:49Jurský svět vrací dinosaury do kurzuRecenze filmu Jurský svět (2015, 125', US)

RECENZE (JB) — Výzva se ctí přispět do série staré skoro jako autor téhle recenze nebyla z nejmenších, kolik čtvrtých pokračování taky nekončí coby exponát vyčpělosti. Bylo ale z čeho se učit a na co navazovat, vlastně i proto, že jurské parky nikdy nezabředly do absolutního bahna (trojka rozhodně není hodna zatracení, jen holt zůstává ve stínu starších bráchů). Jurský svět by vlastně klidně mohl vyfasovat podtitul vetřelčího numerického kolegy „Vzkříšení", protože vleklá geneze značku málem odporoučela do věčných lovišť. Ale zadařilo se.

Čtyřka je tak trošku dejá vu, vrací se ke kořenům a zároveň je modifikuje, navíc poměrně staromilsky načrtává i charaktery. Zásadní úder ovšem přichází v úvodu filmu ve formě čiré nostalgie. Každý klučina, co v mladí (a tím pádem už navždy) vyznával Spielbergovu dinosauří klasiku, se musí chytit na návnadu v podobě původního soundtrackového motivu a věrně realizované tehdejší vize. Poct Jurskému parku je tu dost, ať už analogických postav, easter eggů, nebo konkrétních míst, potažmo inspirovaných scén. Trevorrow ale balancuje na hraně parafrázování opatrně a jen chytře odkazuje a rozvíjí nápady dál po svém.

Jurský svět je kreativní blockbuster, neslepuje rádoby bombastickou hmotu do jedné velké mazlavé housenky, nýbrž buduje svět, buduje vztahy, a to nejen mezi postavami, ale i mezi dinosaury způsobem, jež jemně nakousla už trojka, zde ale hrají naprosto zásadní roli. Když tedy sledujete mosasaura v akvárku, nejde jen o to, abyste valili oči na obří vodní obludu, když vám tvůrci odepřou plný pohled na krmícího se tyranosaura, tak i to má svůj účel. Trevorrow prostě netočí film, do něhož by flákal ještěrku na každý krok jen proto, aby jich tam bylo co nejvíc, jsou to samostatné charaktery, které sehrávají úlohu v příběhu, a to úlohu větší než jenom sežrat co nejvíc lidí.

Množina pozřených je ale i tak četná a Trevorrow nečajíčkuje, sem tam dojde i na překvapivá a překvapivě potupná úmrtí, jindy zase skvěle fungují prostřihy na zplošťující se lajny kardiogramů umřevších žoldáků nebo starý dobrý krvavý cákanec. Je to přesně o ten kousek víc, než by člověk od rodinného filmu čekal, a má to markantní efekt, akce se vyvarovává banality a nenudí. Okrajovou, ale neopomenutelnou věcí jsou komické vsuvky, jichž je králem Jake Johnson coby hubatý ajťák (upřímně, v reálném životě by si vysloužil pěst během prvních pár sekund...), sem tam ale navíc padne absurdní moment, který jako by do tohohle filmu vůbec nepatřil (sekuriťáci u brány), a je to hrozně svěží. Méně svěží jsou už pak cheesy momenty a repliky, u nichž musíte mhouřit obě oči a na sílu si připomínat, že žánr tohle prostě připouští, není jich ale naštěstí tolik

Vyzdvihl jsem v komediálnosti Jakea Johnsona na úkor Chrise Pratta, a je to schválně. Pratt sice pořád razí svoji image „floutekzakaždoucenu", jeho Owen Grady má ale i vážnou polovičku, kterou po desítkách epizod Parks and Recreation člověk chvíli zpracovává, ve výsledku ale dochází k závěru, že Pratt má prostě heroicko-rošťácké kvality v rovnováze jako dneska málokterá star, a jako toho Indiana Jonese mu prostě dejte... I jiskření mezi ním a Bryce Dallas Howard je hrozně old-school a ano, Joss Whedon se pohoršuje celkem oprávněně, protože ten šovinismus tam prostě je, jenže ono to funguje, možná díky té nepokrytosti a bezuzdnosti, s níž Trevorrow tohle duo prezentuje.Co by úplně neškodilo, je pár šmikanců. Linie s Kingpinem, chci říct s militaristou Hoskinsem, je celá tak trochu navíc a odpustíte jí jen díky D'Onofriovu zdařilému šmejdství. Cestou do finále by se klidně dala ušetřit i trocha času strávená prcháními před Indominem, tohohle sketosaura si totiž na závěr užijete požehnaně a sólovat rozhodně nebude. Závěrem Trevorrow dokonce maličko přestřeluje, chybí vlastně už jen Ken Watanabe se svojí loňskou hláškou z Godzilly. Dinosauří vylomeniny se ale nevyhýbají bídné CGI, která především v případě raptorů jede přesně dle současných pofidérně upatlaných trendů. Je fajn, že ke slovu přichází i animatronika (scéna s Prattem, Howard a dinosauří hlavou je skutečně dojemná), pohyby a vizáž některých digitálních dinosaurů ale prostě jako by patřily do dob dávno minulých. Nekorespondence CGI s dobou a rozpočtem už je ale tak normální, že se nad ní nemá smysl pozastavovat.☞ PINBACKER