Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Annabelle je doma, alespoň původní název filmu tak praví. Časovaná démonická bomba ve Warrenovic sklepě se konečně dočkala detonace – strašidelné artefakty budiž ochmatány a duchové z nich vypuštěni. Tři dívky čelí plejádě démonických sil vedených arciďábelskou panenkou. Doskočilo si „Conjuring“ univerzum ke svým Avengers?

Liga strašidelnýchrecenze napsal

Jakub Brych

dne 30/6/2019

Filmografie Garyho Daubermana se rozrůstá, prsty má porůznu ve všech spinoffech V zajetí démonů a taky ve scénáři k notně vychvalovanému Tomu (a v pár šílenostech kdysi dávno). Třetí Annabelle je jeho režijní debut, nic moc se ale nemění – film si drží stejnou náturu jako obě předešlé sestřičky. S tím je taky nutno na něj jít, jednička ani dvojka se nesnažila nijak zvlášť kopírovat Wanův styl a Dauberman se do toho, pokud jde o pouštění hrůzy, taky moc nepouští, jede si už zavedenou brakovejší politiku, byť o něco umírněnější, než třeba Sandbergova dvojka. Pro je jasné – zážitek z filmu je „důstojnější“. Míň se tlačí na pilu, víc se šponuje. Proti hovoří premisa filmu, která svou podstatou právě po nějakém tom utržení se ze řetězu vlastně volá.

Přitom se nezdá, že by se Dauberman větších zhůvěřilostí bál, jenže poklesle pracuje spíš s filmařinou než s imaginací. Potenciál sklepení osazeného prokletými artefakty, z nichž všechny jsou odjištěné naráz, je obrovský, právě v tomhle ohledu se ale nová Annabelle odváže míň, než by divák rád. Dauberman film pojímá takřka stejně jako cokoliv jiného disponujícího „pouze“ jedním duchem. Větší rozměr dodáva akorát tím, že se souběžně v jednom domě odehrává vícero instancí strašení, ovšem to, co se nabízí nejvíc, nějaká hromadná démonická smršť, se v podstatě neobjeví. O to silněji, o co drsnější by člověk takovéhle ďábelské pré čekal, se dere na mysl klasická otázka, co asi ten který duch dělá, když zrovna nestraší, a proč je jednou snadné postavu až fyzikálně atakovat, a jindy ne.

Jinými slovy – Annabelle svoje postavy hodně šetří. Fakt dost. Po úvodu, kdy se panence přičítá až voldemortovsky úzkostlivé tabu, přichází její ofenziva, jen aby si ta nedokázala poradit s trojicí holek, z nichž jednu má navíc po většinu filmu úplně v hrsti. Průběžně tak podkopává svou autoritu, a to i navzdory tomu, že v jednotlivých epizodách vlastně funguje solidně, místy přeci jen i trošku wanovsky. Výslednicí je zmatený divák, na místě by snad byl i pocit ošizení, protože tohle peklo není Hulk (zuřící oheň), nýbrž Thor (doutnající oheň).

Body Dauberman dohání postavami, s nimiž tráví poměrně dost času jen tak, a nebojí se vysekávat i napitomělé, pošetilé situace, díky nimž se místy zvládá přehoupnout přes základní bariéru plastičnosti a naservírovat (v rámci možností) nejsympatičtější a nejlidštější postavy annabellácké série. Ne že by to potom nějak zvlášť zúročil v hororových momentech, tahle kvalita ale funguje v podstatě sama o sobě, přesně jako Wanovi fungovala chemicky potentní dvojka Warrenových.
Možná se jedná o nejlepší díl trilogie, zároveň ale taky díl s nejpromarněnějším potenciálem. Annabelle si naštěstí i dotřetice stále drží jakýsi standard a tyčí se nad o level nižší Sestrou a o tři sta levelů horší La Lloronou, přesto ale pořád sází dost na jakousi strašáckou bezuzdnost, u níž ne vždycky člověk věří, že je kreativní volbou, a kterou by bylo radno vyvážit nápaditostí scén. Démonických Avengers jsme se dočkali tak napůl, spíše z třetiny, škoda, že se Gary Dauberman víc neodvázal.