Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Felix Gary Grey má nyní po Rychle a Zběsile a tvrdých hoších z Comptonu pod rukama již čtvrté pokračování Můžu (i žen!) v černém, kteří tentokrát čelí smrtonosné globální hrozbě. Alespoň tak se nejnovější titul z univerza filmového divna nazývá – z ukázek a prezentace slibuje vtip, akci, napudrované herecké tváře aktuálně v kurzu a dnes již nezbytnou „nevtíravou“ dávku feminismu. A je to katastrofa.

Mám jednu a druhou ruku dlouhourecenze napsal

Adam Hencze

dne 18/6/2019

Marketingový byznys kolem filmové instance číslo čtyři zaspal právem – po zhlédnutí snímku musí být každému jasné, že není co prodávat. Snímek totiž nedoručuje nic z předvařené polévky očekávání plněné houbami slibů, což asi nejlépe podtrhává Rebecca Ferguson, která se u konce druhého aktu mihne jako vedlejší mnoho-ruká emzačka, o jejíž přítomnosti ve snímku někdo... věděl? Nevadí: o účasti Thora a Valkýry, tedy Chrise Hemswortha a Tessy Thompson je kolektivně vidno, s nadějnou představou jejich laškovné chemie z Thor: Ragnarok na místě. A Globální hrozba zpočátku tvrdí fakta předem známá – tedy že Hemsworth docela umí vyžvejknout i ten nejhůř napsaný vtípek a fakt, že Tessa Thompson je schopná být herecky nesnesitelná v takměř jakékoliv postavě. Heterogenní duo to tady ale věru nemá lehké: MiB International je postavené na strašidelně generickém, tupém a předvídatelném scénáři, kde nefunguje drama, postavy, akce. O napětí nemá cenu diskutovat, MiB se obvykle prodávalo jako over-the-top jednohubka, co sází na fešnost padesátkového retra, zasazeného do stylového sci-fi, absence sžití s hrdinou a prožití jeho cesty je tedy akceptovatelnou normálkou.
© Sony Pictures

Alespoň tak tomu bylo v devadesátých letech, v době, kdy se CGI začalo programovat ve velkém a na česká kina útočily západní fláky typu Ztraceni ve vesmíru, Armageddon či Hvězdná pěchota (zlatý ročník kvalitního braku '98). Nenáročné na děj, omračující audiovizuální pompou, předtím neviděnou; s obrovskými nechutnými brouky, raketoplány přistávajícími na asteroidech a konečně – s divnými vetřelci na návštěvě naší domovské planety a nadnárodní tajnou organizací, která uklízela jejich všemožné přeslapy. Chytrá idea pramenící z urban legendy o tajemných agentech nikoho, kteří v půlce minulého století klepali na dveře domečků na americkém středozápadu a vymazávali redneckům kolem Roswellu z paměti létající talíře na obloze. Navíc s obří nadsázkou a lehce střeleným humorem – funkčním díky dvojici „Tommy Lee Jones plus Will Smith rovná se VSL“. Dvacet let uteklo jako voda, ve třetím díle se zašermovalo s časoprostorem a skvělým Joshem Brolinem, další sudé pokračování v duchu předchůdce padá na hubu. Stejně jako na „dvojku“ se na něj zapomene prakticky ihned po opuštění kinosálu, a co hůř, během oné návštěvy cinestarů se bude nejeden nudit, vzdychat, obracet stoly a házet krabicemi popkornu. Kdo by si býval pomyslel, že akční oddychovku od Sony bude od totálního krachu zachraňovat počítačově vymodelovaný panďulák – šachový pěšák s hlasem (a konečně fungujícím ostrovtipem) Kumaila Nanjianiho – když má uprostřed filmu dvě přeplacené áčkové hvězdy.
© Sony Pictures

Nemastnou a neslanou událost šlo cítit již před premiérou – to ovšem nic nemění na pachuti naprostého nezájmu, kde vedení štábu zalezlo první natáčecí den do přívěsu před studiem, načež vyhodilo z okénka první koncept skriptu a nechalo herce s chudáky za kamerou, ať z toho všeho vykřešou nějakou fakt-bombu. Výsledkem jsou dva charaktery, z nichž jednoho byste chtěli na převyprávění celého děje asgardskou hantýrkou z audiokazety a druhý byste nejraději umlátili. Vypnutí mozku se v rámci takto specifického typu zábavy vyžaduje a není na tom nic kritizováníhodného, tady ale mohlo Sony onen pověstný neuralizér rozdávat uvaděčům kina, kteří mohli celé osazenstvo po dvou hodinách hromadně „blejsknout“.
Mdlo, nudno, generično. MiB International expanduje na víc světadílů a časových pásem, co zakřivují pocitovou dobu strávenou ve vašem oblíbeném kině na neúnosnou. Neduh doby, moderní zábava v podobně tupého letního blockbusteru, nad kterým se lze zasmát a povznést se nad jeho přemrštěnou, ujetou rozkročenost – ani tam se Globální hrozba nedostane. Díky bohu alespoň za toho Kumaila.