RECENZE (AH) — Marketingový byznys kolem filmové instance číslo čtyři zaspal právem – po zhlédnutí snímku musí být každému jasné, že není co prodávat. Snímek totiž nedoručuje nic z předvařené polévky očekávání plněné houbami slibů, což asi nejlépe podtrhává Rebecca Ferguson, která se u konce druhého aktu mihne jako vedlejší mnoho-ruká emzačka, o jejíž přítomnosti ve snímku někdo... věděl? Nevadí: o účasti Thora a Valkýry, tedy Chrise Hemswortha a Tessy Thompson je kolektivně vidno, s nadějnou představou jejich laškovné chemie z
Thor: Ragnarok na místě. A
Globální hrozba zpočátku tvrdí fakta předem známá – tedy že Hemsworth docela umí vyžvejknout i ten nejhůř napsaný vtípek a fakt, že Tessa Thompson je schopná být herecky nesnesitelná v takměř jakékoliv postavě. Heterogenní duo to tady ale věru nemá lehké:
MiB International je postavené na strašidelně generickém, tupém a předvídatelném scénáři, kde nefunguje drama, postavy, akce. O napětí nemá cenu diskutovat,
MiB se obvykle prodávalo jako over-the-top jednohubka, co sází na fešnost padesátkového retra, zasazeného do stylového sci-fi, absence sžití s hrdinou a prožití jeho cesty je tedy akceptovatelnou normálkou.
© Sony Pictures
Alespoň tak tomu bylo v devadesátých letech, v době, kdy se CGI začalo programovat ve velkém a na česká kina útočily západní fláky typu
Ztraceni ve vesmíru ,
Armageddon či
Hvězdná pěchota (zlatý ročník kvalitního braku '98). Nenáročné na děj, omračující audiovizuální pompou, předtím neviděnou; s obrovskými nechutnými brouky, raketoplány přistávajícími na asteroidech a konečně – s divnými vetřelci na návštěvě naší domovské planety a nadnárodní tajnou organizací, která uklízela jejich všemožné přeslapy. Chytrá idea pramenící z urban legendy o tajemných agentech nikoho, kteří v půlce minulého století klepali na dveře domečků na americkém středozápadu a vymazávali redneckům kolem Roswellu z paměti létající talíře na obloze. Navíc s obří nadsázkou a lehce střeleným humorem – funkčním díky dvojici „Tommy Lee Jones plus Will Smith rovná se VSL“. Dvacet let uteklo jako voda, ve třetím díle se zašermovalo s časoprostorem a skvělým Joshem Brolinem, další sudé pokračování v duchu předchůdce padá na hubu. Stejně jako na „dvojku“ se na něj zapomene prakticky ihned po opuštění kinosálu, a co hůř, během oné návštěvy cinestarů se bude nejeden nudit, vzdychat, obracet stoly a házet krabicemi popkornu. Kdo by si býval pomyslel, že akční oddychovku od Sony bude od totálního krachu zachraňovat počítačově vymodelovaný panďulák – šachový pěšák s hlasem (a konečně fungujícím ostrovtipem) Kumaila Nanjianiho – když má uprostřed filmu dvě přeplacené áčkové hvězdy.
© Sony Pictures
Nemastnou a neslanou událost šlo cítit již před premiérou – to ovšem nic nemění na pachuti naprostého nezájmu, kde vedení štábu zalezlo první natáčecí den do přívěsu před studiem, načež vyhodilo z okénka první koncept skriptu a nechalo herce s chudáky za kamerou, ať z toho všeho vykřešou nějakou fakt-bombu. Výsledkem jsou dva charaktery, z nichž jednoho byste chtěli na převyprávění celého děje asgardskou hantýrkou z audiokazety a druhý byste nejraději umlátili. Vypnutí mozku se v rámci takto specifického typu zábavy vyžaduje a není na tom nic kritizováníhodného, tady ale mohlo Sony onen pověstný neuralizér rozdávat uvaděčům kina, kteří mohli celé osazenstvo po dvou hodinách hromadně „blejsknout“.
☞ PINBACKER 
napsal Adam H.
