Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Tim Wardle má na talíři dokumentární senzaci s vyloženě filmovou zápletkou: útrapy a nalezení ztracených sourozenců, jejich slavný vzestup i pád s institucionárními machinacemi v nehumánních psychologických pokusech. Snad všechny dějové žánry v růstovém nitrozpytu tří kluků v sedmdesátkové Americe uvnitř různorodého triptychu společenských tříd.

Tři nekamarádirecenze napsal

Adam Hencze

dne 28/5/2019

Tři blízcí neznámí májí velkou počáteční výhodu právě v silném příběhu, který s sebou nesou. Slyšte je pilně a neomylně, je to totiž „z novinářské kachny bomba“ – jak se nad tím ostatně krom režiséra snímku pozastavuje i zpovídaný novinář tehdejšího tištěného plátku či rovnou oni tři identičtí sourozenci (respektive... dva): všichni příliš schopní herci! Což je přitom pravděpodobně logický důsledek toho, co s našimi subjekty provedla nejen zatajovaná studie jejich růstu a chování, ale i onen výzkum veřejnosti, který na mužích podnikala de facto celá americká společnost. Dialektika všech – od lidí dychtivě hltajících články úvodních stran po hosty talk show a celebrity. Ta v nekonečných televizních estrádách z nepravděpodobné senzace vychovala miláčky národa, za kterými chodili pozemšťané jako za něčím nadpřirozeně nemožným. Nebo lépe, nepravděpodobným. „Podívejte, jak se stejně hýbou a mluví“ – taková byla smluvená hra obou stran téhle šou, trojčata na povrchu nerozeznatelná, pod ním neskonale cizí. Bobby, Eddy a David měli sice dospívání těsně za sebou, Culkinův syndrom v jejich nastávající životní dráze ale těžko zapřít. Všechna měřítka tam totiž jsou, ostatně, co v divokých osmdesátkách čekat: vlastní pořad, vlastní restaurace, účinkování ve filmu s Madonnou... zkrátka celé to oslizlé pozlátko, co nemá daleko do cirkusové fascinace. Ta z extrovertních židů s osmdesátkovým half-mulletem a napěchovaným kalhotem tvoří přesně ten model západního patosu, před kterým je radno uhýbat jako před vypočítavě pálenou kulkou – a Wardle se v něm bohužel pro něj koupe drtivou většinu stopáže.

Není se čemu divit, tři jednovaječní kamarádi potkávající se po dvou dekádách odloučení jsou zkrátka americkou cenností, a ti dva před kamerou jsou potenciální pumy, dvě spálený srdce, Nagasaki Hirošima. Hodně tedy záleží na divákovi, který může díky Aerofilms vidět Wardleův dokument vzácně přímo v českém kinosále – pokud již před roztažením opony zná obrysy či rovnou detaily z pozoruhodných životů Bobbyho, Eddyho a Davida, dokument mu nemá šanci dát cokoliv navíc – naopak ho často bude iritovat cyklickým opakováním faktů ve virtuální informační zástěrce, kterou rádoby-tajně-chytře dávkuje detektiv a režisér v jedné osobě. Na první dobrou zjevné, očividné závěry a zmínky jsou tu předkládány jako něco nejen nečekaně bombastického, ale především šokujícně propojeného – jako by někdo nechtěně přepnul na kanál, kde vrcholí hodně špatná epizoda Věřte nevěřte. A to nic proti této televizní legendě devadesátek! Jen se tady zkrátka tvůrce s vyjadřovacími prostředky vrací občas o dekádu či dvě (či pět) nazpět, občas zase ubere dekádu divákova mentálního věku.
© Newsday LLC

Tuto hru s filmovým pozorovatelem hraje nejen dokumentarista, ale především svědci u zpovědi – Bobby a David, kteří to lidem v sále dělají „sladký a pěkný“, jsou šokovaní, když takoví mají být, a když se mají zasmát, tak se opravdu řehtají na celé kolo. Jako známka toho, jak se na nich život podepsal a přeprogramoval jejich navyklé chování hodně působivé, otázka je, kde leží pravda. Dalším otázníkem je taky to, co tedy povyšuje Three Identical Strangers na umělecké dílo hodné vidění – není lepší si o celém tomhle případu zkrátka pročíst Wikipedii nebo jakýkoliv sjednocující internetový či novinový článek?

Neznámí fungují faktograficky, v jednotné a svižně zpracované databázi devadesáti minut záznamů z televizních pořadů, skvělých dobových fotografií a v samotném snímání mluvících hlav. Taky si v nich tvůrce pomáhá přestylizovaným anonymním přehráváním situací, kde se zpravidla prohlubují záhady nebo odkrývají skoro až zednářské pravdy. To ničemu nevadí pro vizuální výplň toho, jak jde nadějný jinoch poprvé „na vejšku“ a nevědomky tím startuje příběhovou lavinu, v černobílé konfrontaci uvnitř sídla zlých židů se skrytou agendou už je to ale dost otravné a pro někoho určitě i obočí-nadzvedávající. Což je trochu zbytečná, pořád ještě stravitelná škoda: snímek a jeho téma má totiž neoddiskutovatelnou myšlenkovou hodnotu, kdy úspěšně nastíní nejeden morální úhel, co má potenciál v mysli cinefilního frekventanta nabobtnat do nemalých obav ještě dlouho po projekci.
Případ, co se senzačně a doopravdy stal, v dokumentární formě, jejíž jediný důvod pro to, aby se stala, je přehrané a patetické odvyprávění toho, co se stalo.

trailer 1