Bylo by to nejspíš „I was kinda bored watching Pet Sematary“. Jestli lze totiž Řbitovu něco vyčíst, je to vláčné tempo a neinvenční režie. Nedávný Potomek měl podobný punc plytkosti a prostoty, a asi nebude náhodou, že scénář obou filmů má na svědomí jistý Jeff Buhler. Objevuje se tu stejná práce s prvoplánovým, stejná nedůslednost v budování funkčního príběhového rámce. Otázka je, do jaké míry je toto dáno předlohou (nečetl jsem), odvolávat se na to ale samozřejmě nelze.
Trumfem Řbitova je potenciál morálně deptat, lze si představit spoustu možností, jakými by se v etické problematice filmové premisy dalo dekadentně rochnit, duo Kölsch a Widmyer se ovšem spokojuje převážně se servírováním vizuálního hnusu. A s lekačkami. Existuje tu sice cosi jako snaha o budování beznaděje a atmosféry marnosti, upřímně ale nejste s to poznat, kdy jde v nahluchlých pasážích o záměr a kdy prostě o režisérskou bezradnost, a kolekce klišé a klasických hororových propriet je naneštěstí tak dokonale sestavená, že víra v nějaký vyšší smysl všeho se hledá jen velmi těžko.
