Protože tuhle rovnost jako by tvůrci měli stále na paměti. Takřka veškerý pokus o styl nebo osobitost se nakonec s debilitou u rovnítka sejde. Příčiny lze nalézt už v čerstvé šuškandě, že na place probíhala válka mezi Neilem Marshallem a produkcí, přičemž s tou údajně pekla dvojka Harbour a McShane. McShame on them. A ačkoliv na fámy by člověk neměl úplně dát, u Hellboye se tomu věří snadno. Reálně tu nic nepůsobí dojmem, že by to vyplodila zdravě zainteresovaná mysl – scénář působí jako slepenec odstřižků vylovených z koše léta užívaného k odhazování podprůměrných pasáží vyřazených z průměrných filmů.
Záměr tu sice existuje – dal by se shrnout jako „uděláme to jako sranda jízdu“, potíž je ale v tom, že ta sranda jízda se už v akorátním poměru vyskytovala u Del Tora a cokoliv šťavícího nad její metu už se začíná sunout do ranku sebeparodie. A u ní je otázkou, do jaké míry je záměrná. Jsou momenty, kdy se nový Hellboy s jistou pravděpodobností shazuje schválně, popřípadě sází imbecilní moment jen pro radost z imbecilnosti samotné. Nikdy u toho ale není originální, vždycky jde o slaboduchý derivát, ať už jde o vychtěně vtipné repliky, nebo soundtrack, který je švihlý, ale už ne cool, a už vůbec ne poslouchatelný mimo film, jak by tomu možná jeho vybíratel chtěl.
Postavy se redukují na snůšku základně definujících replik a nejcharakterističtější věcí se na nich stává něco podružného, třeba přízvuk. Ian McShane se ani nesnaží být víc než jen sám sebou a David Harbour odvádí svůj standard, který je limitován opravdu hodně neautentickou rošťáckou náturou jeho charakteru – možná si za to ale může sám, aneb fámy praví, že do scénáře během natáčení zasahoval. CGI je až na pár výjimek nevzhledné a i díky němu působí Marshallův film asi jako „jedna delší epizoda Grimma“. Jediným trumfem Hellboyovi zůstává bezskrupulózní rating, jehož zásluhou kameru bez nadsázky zasypávají lidská střeva, to je ale klad s velmi omezenou působností.
