Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Hellboy odznova. Jedenáct let po Zlaté armádě je tu reboot, který nechává Del Tora s Pearlmanem daleko za sebou a sází na rozjívenější a brakovější přístup k látce. Což na papíře zní vlastně docela dobře, nikde ale není psáno, že brak má s sebou automaticky nést i debilitu. Tak proč je nový Hellboy debilní?

Hellhnojrecenze napsal

Jakub Brych

dne 13/4/2019

Protože tuhle rovnost jako by tvůrci měli stále na paměti. Takřka veškerý pokus o styl nebo osobitost se nakonec s debilitou u rovnítka sejde. Příčiny lze nalézt už v čerstvé šuškandě, že na place probíhala válka mezi Neilem Marshallem a produkcí, přičemž s tou údajně pekla dvojka Harbour a McShane. McShame on them. A ačkoliv na fámy by člověk neměl úplně dát, u Hellboye se tomu věří snadno. Reálně tu nic nepůsobí dojmem, že by to vyplodila zdravě zainteresovaná mysl – scénář působí jako slepenec odstřižků vylovených z koše léta užívaného k odhazování podprůměrných pasáží vyřazených z průměrných filmů.

Záměr tu sice existuje – dal by se shrnout jako „uděláme to jako sranda jízdu“, potíž je ale v tom, že ta sranda jízda se už v akorátním poměru vyskytovala u Del Tora a cokoliv šťavícího nad její metu už se začíná sunout do ranku sebeparodie. A u ní je otázkou, do jaké míry je záměrná. Jsou momenty, kdy se nový Hellboy s jistou pravděpodobností shazuje schválně, popřípadě sází imbecilní moment jen pro radost z imbecilnosti samotné. Nikdy u toho ale není originální, vždycky jde o slaboduchý derivát, ať už jde o vychtěně vtipné repliky, nebo soundtrack, který je švihlý, ale už ne cool, a už vůbec ne poslouchatelný mimo film, jak by tomu možná jeho vybíratel chtěl.

Postavy se redukují na snůšku základně definujících replik a nejcharakterističtější věcí se na nich stává něco podružného, třeba přízvuk. Ian McShane se ani nesnaží být víc než jen sám sebou a David Harbour odvádí svůj standard, který je limitován opravdu hodně neautentickou rošťáckou náturou jeho charakteru – možná si za to ale může sám, aneb fámy praví, že do scénáře během natáčení zasahoval. CGI je až na pár výjimek nevzhledné a i díky němu působí Marshallův film asi jako „jedna delší epizoda Grimma“. Jediným trumfem Hellboyovi zůstává bezskrupulózní rating, jehož zásluhou kameru bez nadsázky zasypávají lidská střeva, to je ale klad s velmi omezenou působností.
Bohužel není důvod nelamentovat nad tím, že jsme místo tohoto rychle a nedobře vykvašeného patvaru nedostali třetí nášup od dobrého Guillerma. Nový Hellboy vrací komiksové filmy zpátky kamsi do dob Storyho Fantastické čtyřky (ve škole by dostal nefantastickou čtyřku). Série je zabitá, ještě než odstartovala. Tedy alespoň doufejme, protože sequel si tohle opravdu nezaslouží.

Hodnocení zbytku redakce: