Premiéry, 26. březen 2019 20:31 aktualizováno 26. březen 2019 20:31120 hodinRecenze filmu Arctic: Ledové peklo (2018, 98', IS)

RECENZE (AH) — Penna je v dobrodružném debutu příjemně vyzrálý – zvládá režii herců (i když se mu soupiska redukuje prakticky jen na jednoho), předvádí ukázkovou práci s účelovými rekvizitami, vypráví vkusně exponovaným obrazem s dialogy, jejichž počet se dá spočítat na pár prstech, a s úsporným formátem buduje (u polárního kruhu nečekaně) pěkně mrazivou atmosféru. Určitě mu v tom pomáhá důkladná preprodukce, kterou prodává rozhodnutí točit na lokacích (i na Islandu umí být dost nehostinná zima), a obsazení Mikkelsena. Jeho přednes je umírněný, přesto přesvědčivý, jakoby dokumentárního charakteru – proto boduje i jeho postava obratného Dána, z které se divák kromě příjmení nedozví nic moc navíc. A jak to panečku funguje.

Tvůrce nedává nepozornému divákovi nic zadarmo a tenhle fakt je v moři úspornosti potřeba cenit. Overgård přežívá v dost specifickém prostředí, od kterého by jeden čekal i nějaký ten víc či míň nápadný enviro-vzkaz. Je pravda, že lední medvědi nejsou pouze součástí invazních vojsk na severu Ruska, ale obývají i zdejší pusté končiny (a je z toho jedna hororová scéna alá The Thing (1982)). Penna se ovšem nechce tematicky vzdalovat od bytostní čistoty lidskosti v té nejohlodanější podobě – ve chvíli, kdy už ani ty čerstvě ulovené rybky nezasytí, když je veškerá šance na záchranu fuč a jeden se ocitá v těch nejčernějších chmurách (a ještě si u toho láme nohy). Samotný spodek pudového patra lidských možností komunikuje Mikkelsen s divákem očima, grimasou, gestem. Díky absenci mluveného slova je pak první hláska, kterou vydá umírající pacient, vysvobozením nejen pro hlavní postavu, ale i pro na plátně nalepeného filmového fandu, který nemá jinou možnost než na bazálu lidské sounáležitosti držet Madsovi všechny dostupné palce. Zároveň tímto probíhá i zajímavý rozbor specifické filmové řeči a použitých vyjadřovacích prostředků, které tvůrce používá v rámci „free solo“ thrilleru účelně, efektivně a vynalézavě. Jeden si toho všimne obzvlášť v době, kdy kinosály duní všudypřítomným soundtrackem, který se od prvních filmových políček ztiší až se závěrečnými titulky. Další, na první pohled podobnou Horu mezi námi (2017) (psali jsme) tady určitě nečekat.

Danny Boyle a 127 hodin (2010) jsou o dost blíž – ovšem tam, kde měl Franco potíž osvobodit svou vlastní fyzickou schránku a utéct závalu z lopaty, má Mikkelsen morálně hlubší výzvu v záchraně další osoby, s jejíž osudem má navíc od počátku co do činění. Snímek tyto otázky zkoumá a nenuceným stylem tak diváctvo myšlenkově provádí od trpělivé rutiny činností, kterých by byla schopna zručnější část přeživší populace, po lineárně se zvyšující nároky na pokračování v cestě za vysnělou siluetou lodi, letadla či jiného dopravního prostředku. Napětí tu ani v nejdramatičtějších okamžicích neurčuje střih ani tempo, kromě psychologického ponoru skrz Mikkelsenovo modré oko jsou to ryze syžetové pomůcky – skvěle použitá mapa, význam nálezu saní, plynový ohřívač, plachta, hora, kameň. Vše má v Arctic svůj účel, podobně jako by jej mělo v zoufalé realitě podobně tíživé situace. I díky tomu se Penna vzdaluje velkým klišé a spíš než filmový tvoří fotorealistický zážitek, co na obecenstvo působí fyzicky. Což se v rámci žánru rozhodně považuje za splnění zadání.☞ PINBACKER