Steven Knight je v posledních letech vše, jen ne tvůrce bez činů – scenáristicky stojí za tvorbou režisérů jako je Zemeckis, Zwick či Cronenberg, nějaký z jeho rukopisů jeden na plátně určitě viděl. Po navíc solidním režijním debutu se sólokaprem Tomem Hardym Locke (2013) je Knight zpět na židličce direktóra a bere ztečí kinosály s poněkud ambicióznějším plánem, jehož výsledek dá vzpomenout na kultovní LOST (2004), Matrix (1999) nebo LEGO příběh (2014). Nezvyklé kombo? Tím to zdaleka nekončí.
Knightovi se musí nechat jedno – dokázal svoje záměry před divákem v trailerech utajit, a to setsakramenstky dobře, a to se v dnešní době „tři minuty ukázky vyžvaní celý děj“ zkrátka musí cenit. Steve se z počátku snaží dávkovat podobně jako Abrams v pradávných časech u první série Ztracených, kterou mnozí považují za počátek quality TV – a kdo tehdá čekal, že se z „kdo přežije“ dobrodružného dramatu vyklube slepenec sci-fi, hororu a v posledních dílech snad všech ostatních myslitelných žánrů. Divácký zájem tenkrát sice upadl daleko před hrátkami s časoprostorovým cestováním v pozdních sériích, nemusí to ale nutně znamenat, že by se filmoví tvůrci měli bát menšího či většího experimentu – a Steve na to jde ve svém novém snímku od lesa, ve kterém stíhá vzdát i jakousi poctu noirovému podhoubí starého Hollywoodu.
Knight jede těžké chtíc, abys spal. Banalita a vychtěná chytrost s všudypřítomným vážnem dělají ze Serenity něco, co si díky jisté autorské odvaze a snaze o mořskou originalitu (bohužel) zapamatujete. Steve na svého Moby Dicka ale ještě čeká.