Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Steven Knight je v posledních letech vše, jen ne tvůrce bez činů – scenáristicky stojí za tvorbou režisérů jako je Zemeckis, Zwick či Cronenberg, nějaký z jeho rukopisů jeden na plátně určitě viděl. Po navíc solidním režijním debutu se sólokaprem Tomem Hardym Locke (2013) je Knight zpět na židličce direktóra a bere ztečí kinosály s poněkud ambicióznějším plánem, jehož výsledek dá vzpomenout na kultovní LOST (2004), Matrix (1999) nebo LEGO příběh (2014). Nezvyklé kombo? Tím to zdaleka nekončí.

Tvoje těžké tajemnorecenze napsal

Adam Hencze

dne 2/3/2019

Knightovi se musí nechat jedno – dokázal svoje záměry před divákem v trailerech utajit, a to setsakramenstky dobře, a to se v dnešní době „tři minuty ukázky vyžvaní celý děj“ zkrátka musí cenit. Steve se z počátku snaží dávkovat podobně jako Abrams v pradávných časech u první série Ztracených, kterou mnozí považují za počátek quality TV – a kdo tehdá čekal, že se z „kdo přežije“ dobrodružného dramatu vyklube slepenec sci-fi, hororu a v posledních dílech snad všech ostatních myslitelných žánrů. Divácký zájem tenkrát sice upadl daleko před hrátkami s časoprostorovým cestováním v pozdních sériích, nemusí to ale nutně znamenat, že by se filmoví tvůrci měli bát menšího či většího experimentu – a Steve na to jde ve svém novém snímku od lesa, ve kterém stíhá vzdát i jakousi poctu noirovému podhoubí starého Hollywoodu.

Jeden si tak bude Ticho před bouří pamatovat, a i když to nebude zrovna šťastná vzpomínka, rozhodně nebude z paměti smazána po odpojení mozkového napětí. Knightovi to tady tentokrát nevyšlo – z thrilleroidních trailerů kouzlí sci-fi s příjemným přesahem o domácím násilí, které je ale banální až hanba. Jeho komplexní fungování a chytré šroubování na simulaci rybářského života Bakera Dilla alias Matthewa M. je podané s chybějící filmovou přesvědčivostí. Ulomení příliš velkého sousta se setkává s častým estetickým nevkusem, ztrátou soudnosti s hranicí, za kterou to divák už zkrátka „nedá“, a častým divno-režírováním herecké soupisky. McConaugheyho floutkovství je díky jeho vysoké herecké aktivitě v posledních letech už vryto do diváckého vnímání, tudíž se s ním už dopředu tak nějak počítá, pak je tu ale Anne Hathaway, co dostává smíšené signály o stylizaci své postavy do jakési noirové femmefatálky, jejíž výkony zabíjí střihač s režisérem. Kakaduo, co pravidelně vybírá ta nejhorší jetí každé scény.
© Aviron Pictures

Vysoká míra nevyváženosti společně s odhadnutelnou, slabě napsanou zápletkou nemá šanci doručit nic než ránu vedle, ve které vykvete alespoň ten řádně slizký Jason Clarke (nemá to ovšem moc těžké). S představením každé další minilinky, převážné tropy či morální polemiky se to celé jen víc tříští o vlny, do kterých se Knight snaží sto minut marně dostat. Defragmentovat divákovu představu o narativu s nitkami, které světem hýbou z jeho pozadí, se podařilo hned několika filmovým předchůdcům a čekat úspěch z faktu, že se na tom postaví děj s nefungující rodinkou, je v Knightově případě čiré bláznovství. Autor tu opět skáče proti proudu a jednou se mu to s Hardym podařilo, proto doufejme, že se z nynějšího pokusu rychle otřepe a napříště doručí nějakou opravdovou pecku.
Knight jede těžké chtíc, abys spal. Banalita a vychtěná chytrost s všudypřítomným vážnem dělají ze Serenity něco, co si díky jisté autorské odvaze a snaze o mořskou originalitu (bohužel) zapamatujete. Steve na svého Moby Dicka ale ještě čeká.