Premiéry, 28. duben 2019 22:03Dobrý člověk ještě žijeRecenze filmu Šťastný Lazzaro (2018, 125', FR/DE/IT/CH)

RECENZE (AH) — Šťastný Lazzaro startuje obdobně jako Zázraky a exponuje relativní bezstarostnost života na italském venkově, včelaře mění za rolníky tabákové plantáže a na kubrickovském VistaVision 1.66:1 poměru zužitkovává přirozené světlo a přirozenou tmu, v šerosvitu kreslí na filmové pětatříce obrazy časově neurčeného rurálu, kde se dře do potu a krve pouze za mrzkou obživu. Lazzaro je formálně dělen do dvou násilně oddělených částí, které sdílí myšlenkové a dějové podhoubí realistického dramatu připomínající literární klasiku, o které se mohl jeden učit na základní škole. Přesto ale působí jako dva různé filmy, což byl autorský záměr. Po dějovém zvratu takřka stylu M. Night Shyamalana se téma začne přehupovat a opírat do kritiky maloměšťáctví a společnosti organizované do městských džunglí ještě ostřeji, chladně, naturalisticky, bez servítek. V perexu zmiňované biblické podobenství není autorovou znalostní masturbací, ale funkčním konstruktem, který obě hodinové poloviny spojuje do mnohaúrovňové alegorie, navíc propletené magickým realismem jak z pera nebožtíka G. G. Márqueze.

Režie je v obou půlích lišácky vychytralá, k čemuž divák pravděpodobně dojde až s dokreslením úplného obrazu hřiště, které si pro svou hru sestry Rohrwacherovy vytyčily. Souvisí s tím i moderně zpátečnická vizuální forma, kdy se volá po pro dnešek nezvyklých poměrech stran a exotických filmových směsích: tady funguje první půle jako důkladné šálení diváckého očekávání společně s různými pokývnutími, třeba když do nevolnického stavu dorazí reprezentace feudální vrchnosti v šatech z moderní (pro snímek tedy nesourodé) doby. Ne nadarmo se tedy chce Alice vrátit do půlky minulého století z pohledu filmové historie i jeho tehdejšího řemesla – buzení obrazů spojovaných s estetikou Felliniho či De Sicy je v divácké mysli zaprvé vzdáním holdu minulosti, zadruhé vlastní vizuální představou a zatřetí nečekaným zmatením nepřítele (diváka). Sférická skla, zrno posilované zmíněným VistaVision formátem (pro geeky vybrané filmy s touhle točkou tady) a záběrování z ruky tvoří nad úrovní tematického účelu estetický požitek, který bude sám o sobě pro mnohé hodnotou.

Pošťuchování Lazzara s Tancredim, které lamentuje nad jinakostí dvou obdobně dospělých chlapců vyvrcholí vrtochy se zosnováním falešného únosu jako projevu vzdoru zpupné matce/hraběnce, co je poté násilně utržena do špinavého světa italského předměstí, které sdílí stejné postavy, a dokáže, co že to stojí za onou Lazzarovou bezelstností a opravdovostí (a taky za tím, že se fyzicky na první pohled v rámci ušlých let nijak nemění). Alice snímá depresivní moderno, načrtá postavy odmítající svět globalizovaný, rychle se měnící, volá po návratu člověka do jeho přirozeného prostředí, k přírodě, bezdomovecký styl pokračující existence přeživších navíc rozehrává ještě doslovnou sociální kritiku společnosti, která zapomíná na opatrování lidí, kteří žijí na jejím okraji.

Lazzaro si odvezl v loňského Cannes cenu za nejlepší scénář, ale je to právě režie, která jeho štěstí prodává: jednak nachází tvář z kategorie andělů v neherci se jménem Adriano Tardiolo, druhak podává elaborát o svých sděleních sice sofistikovaně, zároveň dost na talíři, tudíž není těžké vyloženě bádat a jeden si tak v kinosále odžije i slušné emociálno. Ať už jde o třídní rozdíly, každodenní přirozenost či o prostou existenci čistého bytí, Alice Rohrwacher a Šťastný Lazzaro mají potenciál rozehřát štěstím nejednoho filmového fanouška. A dodat samozřejmě i něco navíc.☞ PINBACKER