Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze
Náhoda je blbec. Když se narodíte ve stejný moment, kdy v dojezdové vzdálenosti od vás umírá expatriátní maďarský sériový vrah, může se jeho duch nakrásně usídlit ve vás. A to přesně se stane Milesovi, hlavnímu protagonistovi snímku Potomek. Jaký je rodinný život s nezvaným duchem na krku?

V zajetí Maďararecenze napsal

Jakub Brych

dne 15/2/2019

Potomek se s tím zrovna dvakrát nepáře – neprezentuje se jako ambiciózní obohatitel hororového žánru, kráčí na scénu ověšen přiznanými deriváty a výpůjčkami a jednoduše se snaží z nich ukutit jakýsi celek. Bez úspěchu. Filmově do celistvosti nikdy nedochází, šine se kupředu asi jako chuchvalec odpadků u silnice, z nichž se s absolutní nahodilostí dopředu propracovává tu jeden, tu jiný použitý a odhozený objekt. Lekaček je nemálo, hlasité zvuky je po hříchu podporují, čímž se přínos filmu redukuje jen na momenty, kdy se hraje především na úchylnost.

Potomek má totiž v ruce jedno jediné eso, a tím je znepokojivost vztahu matky a dítěte posedlého úchylem. Ačkoliv tahle filmová skutečnost není v podstatě ničím vyloženě zajímavá (a v mainstreamu pochopitelně ani nijak názorně rozpracovaná), místy vytváří poměrně nelibý divácký dojem, zčásti možná omylem, nicméně převážně úspěšně. Jakkoliv zvráceně to zní, pošlapáváním a znesvěcováním vztahu matka-syn Potomek nejvíc boduje. Všechno ostatní jsou snadno odmávnutelné věci.
Výstelkový horor, při kterém si publikum náležitě uvědomí, jak moc se jim stýská po Wanovi, v tomhle případě ale i po spin-offech jeho hororového univerza. Nad rámcem bažinatého eklektismu se drží jen opovážlivé náznaky incestu, ačkoliv to působí napůl jako omyl a určitě nejde o nic hodného velké chvály.