Pinbacker ~ Premiéry ~ recenze

Alex Garland svařil komorní sci-fi dalekou blockbusterovských prohřešků. Oscar Isaac, Domhnall Gleeson a robotí femme fatale Alicia Vikander jako psycho triumvirát v norské vile vyvolených. A nebude to tupá reality show - právě naopak...

Ex Machinarecenze napsal

Jakub Brych

dne 11/4/2015

Není to zas tak dávno, co jsme zde projevovali pramalé nadšení nad Blomkampovým Chappiem, který s každým dalším dnem vězí pod stále tlustší vrstvou prachu, bohužel bez velké naděje, že bychom ji někdy chtěli oprášit. Opačný osud naštěstí čeká nový film Alexe Garlanda. Ten si svoje skromné místečko na našich poličkách s DVDčky vydobyl už díky Boyleovu prachuvzdornému majstrštyku Sunshine (dělal na jeho scénáři), až teď se ale konečně chopil režisérských otěží a střihnul si ryze autorský film.

A je to dost zásadní fakt. Garland, prapůvodně spisovatel (s Pláží zaznamenal ve svých 26 letech obří úspěch), si musel k režisérskému štokrleti dojít dlouhou a trnitou cestou. A jako by se v něm za ta léta nastřádal velký kreativní přetlak, který psaním scénářů nedokázal úplně vyventilovat, Ex Machina působí dojmem projektu, na který se těšil, který si piplal a který během let dokázal oklestit od nekritického nadšení, jež bývá zhoubou dlouho se klubajících vizí. Zápletka Ex Machiny je vlastně typicky „garlandovská", máme tu odtržení od civilizace, hrstku postav v tísnivém, místy klaustrofobickém prostředí a eskalující konflikt. Uvádí se rychle a efektivně, během prvních pár záběrů nastoluje situaci a pár technických detailů a pak už zrzavý Domhnall Gleeson jako programátor Caleb putuje do odlehlého norského sídla excentrického vědátora Nathana, pro nějž Oscar Isaac přesunul veškerý porost z vršku hlavy na obličejovou část a nabral i nějakou tu svalovou hmotu navíc. Na charakterech v tomhle filmu sakramentsky záleží a Garland, byť třeba částečně jaksi automaticky, vybírá jejich vlastnosti s jasným záměrem. Nathan je rozporuplný cynik s božským komplexem, Caleb zase skoro až čistá duše orientující se výhradně pomocí spolehlivého morálního kompasu.
© 2015 Universal Pictures International

Většina prvků prostředí, jež slouží Nathanovu experimentu na Calebovi, funguje stejným způsobem ve vztahu Garland – divák. Samotný Turingův test (což je ověřování schopnosti AI přesvědčit lidi o své lidskosti) má pak velice daleko k pouhé dějové lince. Robokráska Ava, jejíž osobnost Caleb hodnotí, vás o tom velmi brzy přesvědčí, chytře vás nahlodává a pobízí k tomu, abyste podrobovali její chování vlastní analýze, proč ji Garland napsal přesně takhle, jestli je její zdánlivě prvoplánová nevinnost jen jeho záměrem, jestli slouží jen ději, nebo má oblbnout vás a nakonec jestli Garland počítá s tím, že se budete jejímu vlivu a vlivu filmu samontého bránit. Je to sofistikovaná šachová hra na mnoha úrovních, u níž záleží čistě na vaší fantazii, kolik tahů dopředu si dokážete v souboji se scénáristickým Deep Blue představit.
© 2015 Universal Pictures International

Není to stoprocentně hladká jízda, čím hloub do nejistoty vás Garland uvrhává, tím náročnější je orientovat se v pletenci zvratů a zájmů postav, sem tam i jako by snad některé věci ani vyloženě smysl neměly, je to ale spíš otázka toho, jak moc se vyžíváte v detailech. Osobně jsem měl místy, tak trochu paradoxně, dojem přehlcenosti, jindy zase Ex Machina razantně zpomalí a pouští se do dlouhých dialogů. Směr a náboj děje se párkrát překvapivě změní a důkladně rozloží většinu předpokladů, které jste si o filmu vytvořili, dokud se konečně sami napůl nedobrovolně nestanete subjekty Turingova testu. Garland dávkuje informace jistou a obratnou rukou, důležité prvky chytře kamufluje mezi těmi méně důležitými, takže zásadní indicie nekřičí svůj význam na míle daleko, ale organicky plují v ději a zapadnou vám do mozaiky až v samotném závěru. Ten není shyamalanovsky šokující, doputujete k němu ale skrz sloupání dostatečného množství svrchních vrstev a v určitém smyslu „detektivní" práce, takže máte malou šanci ho očekávat, k tomu ale působí logicky, posune vás někam dál, než jste před zhlédnutím filmu byli, a rozbije všechny případné zbývající dojmy, že by snad Ex Machina měla být jenom psychologickým sci-fi thrillerem s formou na prvním místě, jako třeba Sunshine (Bůh ví, že to nemyslím negativně...).
© 2015 Universal Pictures International

Přesto se ale ve druhém plánu odvíjí tak trochu hororová linka, která si půjčuje ingredience od Osvícení – velký dům, žádná okna, výpadky elektřiny, spousta nedůvěry a k tomu pomatený majitel a uhrančivý dámský android. Nikdo není vyloženě vůdčí magor, Caleb slupku prosťáčka sloupne poměrně brzy, Avě stačí jeden skelný pohled, aby vás vyvedla z míry, a Nathan je znepokojivým hybridem přezíravého genia a buranského alkoholika s neexistujícím morálním kodexem. Isaacova postava je produktem extrémní inteligence, moci a izolace. Chová se jako kámoš, ale je víc než jasné, že bratřit se s ním je hodně špatný nápad. Každý vtípek, který utrousí, vás maličko rozhodí, čímž Garland čeří tísnivou atmosféru a rozptyluje divákovo soustředění.

Isaac se ukazuje jako „the right man for the job", znuděný asociální genius byl vlastně už tak trochu coby Llewyn Davis, takže tady jen dotahuje všechny tyhle vlastnosti o kus dál. Celý casting vůbec Garlandovi vyšel, Gleeson vypadá, že by mouše neublížil, ale dokáže tenhle předpoklad snadno rozbít, co se Alicie Vikander týče, Natalie Portman může pomýšlet na důchod... Podpořená digitální magií, která je tak vypiplaná, že nemáte šanci o ní zapochybovat, je Ava perfektním moderním androidem. Jako produkt ignorantské mysli nepatří ke klasickým asimovovským robotům, nemá tři zákony a je naprosto samostatná. Její chování je nevyzpytatelné a rozporuplné a hraje si s vámi i zbytkem postav. Funguje to dobře, i když vyvstává otázka ohledně vzdělání a inteligence, jejichž piplání už se prostě do Ex Machiny nevešlo. Asi by to i rozbilo kouzlo filmu, které spočívá v konstantní nejistotě, takže nechme tyhle úvahy stranou, i přesto, že vědět o Avě víc by prostě bylo fajn.
I tak ale Ex Machina finišuje bravurně, dlouho tu nebyla sci-fi, která by dokázala načrtnout tak zajímavou myšlenku a tak poctivě ji vytěžit. Paradoxy her na bohy, rozporuplnost lidskosti a naivita, s níž kráčíme vstříc umělé inteligenci. Bez filosofické omáčky, ale s jasnou a inteligentní vizí Garlandův režijní debut funguje v příběhové i myšlenkové rovině a aspiruje na jeden z nejzajímavějších letošních filmů. A to nejen v rámci sci-fi.

Hodnocení zbytku redakce:


trailer 1