Premiéry, 27. prosinec 2018 23:12Nemožné je možnéRecenze filmu Mary Poppins se vrací (2018, 130', US)

RECENZE (AH) — Marshall tady pokračuje ve své muzikálové nicojízdě, kterou zahájil v roce 2009 snímkem Nine s Danielem Day-Lewisem a následoval Čarovným lesem (2014) s Emily Blunt a Meryl Streep: obě herečky taky dostávají prostor i v Marshallově novince. Pohádkový nonsens a vhled do života prototypu Feliniho byly oba diváckými propadáky, na druhou stranu Les světově vynesl s padesátimilionovým rozpočtem něco přes dvě stovky, zelená od studia tudíž komerčně dává smysl. Ovšem se smluvním dodatkem, že má Rob pokračovat ve takměř identické, generické jistotě, bez prostoru pro nějaké větší invence.

A přesně tak tenhle remake snímku z roku 1964 působí. Děj se aktualizuje z předválečného klidu britské pracující třídy do meziválečné ekonomické krize v Londýně, která generuje nevýhodné bankovní půjčky, zpívající lampače a pracovníky parků, co si nenechají pošlapat upravený trávník. Londýnem a onou břitkou britskostí je film samosebou procpán skrz naskrz, což se dá čekat – snaží se v tomhle retru tlačit podobnou hřejivou milostí jako druhý Paddington, který letos opět předvedl zručnost, s jakou se točí zábava pro celou rodinku. Tomu propůjčuje hlas Ben Whishaw, podužívaný sympaťák, který zde tento archetyp předvádí s mírně vyhořelou dospělostí ve dvojici s Emily Mortimer. Dále je tu plakátová Emily Blunt, trojice ukřičených děcek a Lin-Manuel Miranda, který i na velké dávce prostoru nemá moc co hrát – nejvíc dá svému talentu vyniknout na nejchicagovější scéně během vystoupení ve snové zábavné estrádě. Ve vzácné chvilce, co alespoň trochu vybočuje z všudypřítomného bezpečna a generična.

Formálně se jede podle starého zadání, dojde i na onu tehdy revoluční ruční animaci v kombu se snímáním hrané scény – výlet do světa staré vázy, koupelnové tetelení, vše funguje jako funkčně zrežírovaný předpis, který má s širokým úsměvem pokládat otázku "bavíte se?". Pozlátka jsou naleštěná, větší divácké přičinění nepřichází – navrátivši se Mary Poppis postrádá hlavní postavu, skutečně originální scénu s písničkou, jakýkoliv dramatický narativ či posun. Vtažení do taškařice zabraňuje přestřelených stočtyřicet minut, kterým se sice daří přesměrovat dějové problémy doby, ničím ale vyloženě nezaujmou. Přibývající obsah odškrtává Marshallův todo list: léčení starých ranek, píseň nižší střední vrstvy proti vrchnosti ztělesněné bankéřem-kapitalistou Colinem Firthem, zrcadlo hlouposti dospělých v dětské naivitě a nostalgii... atakdále. Zase je třeba počítat s tím, že výprava do kina na remake paní Poppins bude těžko čekat víc než banality.

Jakákoliv subtilita přesto chybí, otázkou je, zda-li to někdo ve filmu tohoto typu čeká. Na druhou stranu: Marshall může slavit úspěch, hotovost se díky ikonické značce posype, snímek vypadá a zní velmi dobře, Emily Blunt je i přes limitované chování postavy v nepřístupném pedantství a vnitřní dobrotě padnoucí, podobně jako zbytek osazenstva před kamerou. To hřejivé místečko ale ne a ne trefit – tam, kde omáže Medvídku Pú či rodinné legrace s dalším méďou Paddingtonem nosí výsledky bez větších porodních problémů, Marshallovi to prochází s odřenýma ušima. Jeho snaživá obnova nepostrádá srdíčko ani nevyhnutelný pastiš, i když podle všeho se zdá, že jeho srdcebít je stejně vypočítaný jako kalkul v tanečních kreacích a zpěvných větách, na které se sice pěkně dívá, cestou z kina si je ale těžko přezpíváte.☞ PINBACKER