Premiéry, 11. prosinec 2018 12:02 aktualizováno 11. prosinec 2018 12:02Zataženo, občas Spider–maniRecenze filmu Spider-Man: Paralelní světy (2018, 117', US)

RECENZE (AH) — To kreslení je radno brát s rezervou – Sony nechalo přes sto čtyřicet animátorů dlouhé měsíce malovat a renderovat šílené prostorové kompozity, jejichž výsledek dává v rámci Pixarů, Weta Workshopů a bůhvíčeho ještě unikátní filmovou estetiku. Vhodná adjektiva pro její popis: prďácká, od srdce po domácku, hravá, místy vkusně přestřelená. Podobně jako v dobách, kdy se Lord s Millerem rozhodli vyprávět popkulturní akční komedii oživením figurek dětské stavebnice, se i zde pracuje s formou s ohledem na téma – a tím je postava pavoučího muže, okolnosti a formát jeho vzniku, působení a filmového osudu. Obraz se podle tohoho klíče promíchává do originálního slepence, který v sobě drží pevněji než hrdinova pavučina: jde o kombinaci trojrozměrné animace, zasazení kresleného komiksu a všemožných filtrů, které z počítačem vytisknutého světa tvoří něco jedinečně mimózního, kde je cosi trochu jinak. Začíná to na nenápadných detailech: třeba na policejní uniformě Milesova otce, která se pyšní nášivkou PDNY. Divák dostává takovéto podprahovky z prostředí, co je mu na první pohled univerzálně známé, ale přece jiné: hlavní hrdinové se totiž nachází v jiné dimenzi. V té, kde Raimiho a Webbův Spidey nevyrostl v Queensu, nýbrž v Brooklynu.

Jinakost je tu jedním ze základních prvků, kudy se nový animák o pavoučím afroamíkovi (jak trefně poznamenal nejmenovaný uživatel ČSFD) udává – tvůrčí dohled tu diktuje svěžest, absenci kýče a prvotřídní zábavu, kterou je tahle akční jízda doslova prošpikována.

Je to nábuch od startu do finiše, co je schopný vystřelit diváctvo do vesmírů a vystřelit si i z franšízy samotné – a k tomu dodá nejen slušný počet easter-eggů, ale i nabitou soupisku hrdinů a padouchů z daného univerza (plus z těch dalších mimo-univerz). Phil Lord v dramatizaci navíc postavičky chytře střídá a posouvá po hřišti tak, že nezbude prakticky žádný čas na nudu či nějaké větší přemýšlení, a daří se mu to s grácií – proto je snad i doporučeno nepročítat casting snímku dopředu, aby se jeden nepřipravil o všechny karty, co se přisypou z kvantových rukávů.

Střídačky a mini-odbočky zaručují vysoké dějové tempo, kterému pomáhá zmiňovaná tuna nápadů, co srší prakticky od každé jednotlivosti, z každého záběru, zároveň ale nic nevykolejí pozornost tak, aby to nesloužilo nějakému vyššímu cíli – ať už narativu, nebo rozvoji některé z postav. A ačkoliv si nový pavoukovec Miles prochází typickým průjezdem "z nuly jedničkou", spousta nutných kroků se v tomto charakterovém lešení hravě přeskočí a jeho postup je využit uspokojivě, nenásilně, nevážně. Prostoru je zde ale dost i pro ostatní návštěvníky – ať už pro ty z jiných dimenzí, nebo pro ty antagonní. Motivace hlavních postav i jejich protějšků fungují a jeden se tak nebude divit, když se zničehonic sám octne na morální straně týmu Kingpin.

V závěru Paralelních světů se to začíná trochu kupit v mlátičce hlava nehlava, která v mixéru dimenzionálních hrátek zněla určitě lépe na nápadovém papíře, než na tom kreslícím. V nadhledu jde o malou dětskou nemoc v jinak nejkomiksovější komiksovce letošního roku a jednoho z nejoriginálnější animáků vůbec. S nekompromisním dotažením ve vizuální, dramatické a celkově formální stránce. Tu navíc doklepne sednoucí soundtrack a práce ruchařů/sound designerů, kteří se tu vyřádili na každém odfrku, s kterým otestují basové systému kinosálů, a i ze zvukové stránky proto dotváří jedinečný, originální zážitek.☞ PINBACKER