RECENZE (AH) — Niels Arden Oplev a celá jeho švédsko-koprodukční sebranka se s látkou od Stiega zrovna nemazala – dala světu postupně tři násilné a nepříjemné thrillery, překládající z knižních předloh především drásavo a surovo. Fincher si z amerikanizace příběhu udělal v roce 2011 vypravěčský experiment, kde se z tříaktového dramatického pojetí tvoří kapitol zhruba šest, každá se svou pointou, vrcholem a dvojicí protagonisty s antagonistou na kordy. Dualita konfliktních postav každou půlhodinu mění přítomné charaktery – těch je u Finchera spousta, společně s originální strukturou to spíš než film připomíná quality TV nebo šlapání půdy pro superhrdinský origin postavy Lisbeth. Takováto spojitost abnormálních mikropříběhů fungovala jako první ze tří instalací, jejichž celkový příchod se, bohužel pro diváka, po dotočení jedničky zadrhl. Všechny natočené filmy z univerza magazínů jako je Millenium, tajemných, zlotřilých korporací a žen, co to dávají perverzákům pěkně sežrat, disponují stopáží daleko přesahující dvě hodiny a jakousi vlastní tváří, danou filmovou řečí autora, zemí, ze které snímek pochází, a jménem pisálka na titulní straně scénáře.
Dívka v pavoučí síti je oproti svým předchůdcům více podobná beletrii, kterou psal sekundant: je generická, striktně lineární, často brakově béčková a v celkovém nadhledu tak nějak “navíc”.
© Sony Pictures Entertainment
Fakt, že se Alvarez snaží ze svého dramatického kouzlení během úvodních titulků tvořit bondovku, lecco napoví. Ingredience tu totiž jsou – ansámbl snaživý, Claire Foy se jako emancipovaná Lisbeth pere místo s výzkumníky NASA s čímkoliv a kýmkoliv s vervou sobě vlastní, vedlejší postavy jsou slizké i příjemné, je tu snaha o jakýsi dramatický oblouk sahající do hrdinčiny rodinné minulosti (opět volající Bonda a
Skyfall , mimochodem) a nechybí ani promakaný vizuál, který si tvůrce pečlivě hlídá a kde hraje silné karty do doby, než dojde na fyzické souboje, kterým chybí chtěná bourneovská kinematika – místo ní se podvádí divokou, epileptickou střihovou skladbou, což je i v 2D kinosále zbytečná tortura lidské sítnice. Prozatím vše v rámci možností odpustitelné – jenže narativ. Larssonova témata sahala od temné zemské minulosti přes rodinné náckovství po post-moderní lidskou komunikaci hodnot hodných hloubkového zkoumání, byla ručně balená v aktuálně sexy balíčku severské krimi prorostlé černým kořenem všemožných tajemství, hackerů a megakorporací. Stylový brak s chuťovým dojezdem. Lagercrantz se rozhodl, že napíše předlouhou honičku za ztracenou pandořinou skříňkou, která může v nesprávných rukou rozpoutat nukleární válku. Když už něco, tak tuhle zápletku si letos avizovaně zabíral Tom Cruise.
Ten si nicméně brakové podhoubí vybral záměrně, přiznaně a vykoupal v něm vynalézavá překvapení, použil je jako základ k experimentování v rámci žánru a taky v rámci franšízy. Cesty tedy existují, dláždilo je nesčetně akčních filmů osmdesátých a devadesátých let – problém je, že Lagercrantz s Alvarezem rezignují na cokoliv kromě přesunu postav mezi dvěma body (A a B), kde se chvíli střílí a chvíli dusí, načež klíčem k dalšímu postupu je: a) náhodná obrazovka monitoru ukazující cestu, b) sledovací čip na šachovnicové figurce unesené osoby, c) hlas v telefonu. Tato struktura se variuje skrz minové pole béčkových zvratů do závěrečné konfrontace, kde si tvůrčí skupina s divákem najednou vzpomenou na úvod snímku, pro který se zachová jakási obalující smyčka.
© Sony Pictures Entertainment
Ta by snad i fungovala, kdyby měla
Dívka v pavoučí síti funkci finále stovek odžitých minut s konkrétními postavami a jejich herci, stejně jako třeba Nolanův
Temný rytíř (2008). Sázka na konečnou osudovost je v tomto konkrétním zpracování míháním všemi myslitelnými účinky: Alvarez se měl zkrátka hned na startu rozhodnout, jestli chce točit žánrovku nebo pastiš tohoto typu. Místo toho se snaží uspokojovat oba divácké tábory, což nefunguje vyloženě dobře, když do jádra dramatu násilně posílá postavy, kterým chybí jakákoliv charakterizace. Tyto nedostatky nevznikaly na place, tam se hýbala jména jako Sylvia Hoeks a Vicky Krieps, která rámovala dynamická a vynalézavá kamera, prostorám před a za ní nechybí demonstrované řemeslo a moderní vizuál, na který je radost pohledět – i kvůli té Claire Foy a všem těm nuancím, které herečka v rámci role Lisbeth Salander praktikuje. Pokud ovšem jeden vzpomene na jakéhokoliv filmového předchůdce popisující divoká dobrodružství paní ze Švédska, té, co nosí dračí tetování, kterou nenávidí muži (a vice versa), a ta, co kope do vosího hnízda, musí přitakat, že Alvarezova akční rutinnost je oproti Fincherově destrukturalizaci dramatických aktů a Oplevově temné syrovosti dost zbytečná a průměrná filmařina.
☞ PINBACKER HODNOCENÍ (AH) — Obdobně jako knižní předloha – bestseller to fakticky byl, stejně jako rychlokvaška s béčkovým dějem stojící ve stínu předchůdce, jehož um, status, a snad i nevysvětlený skon využívá ke stavbě vlastního písečku. Tak a teď uvidíme, jak se bude prodávat tohle.
napsal Adam H.
