Dva roky staré Správné chlapy (2016, psali jsme zde) máme pořád rádi. Shane Black na nich (ostatně stejně jako na Kiss Kiss Bang Bang) demonstruje, že se kromě svižného pera s pusou plnou řízných dialogů umí prohánět i s kamerou v ruce a citem pro vedení herce v mysli. Alespoň tedy do určité míry – oba zmíněné filmy jsou téměř identické (koneckonců podobně jako Poslední skaut) a fungují i ve své specifické rozházenosti, která ovšem může jinde škodit... Rozepisovat se ale o Blackově umu v práci s dvojící hrdinů nemá smysl (již jsme to analyzovali v makrorecenzi výše), proč se o to taky pokoušet, když se Shane aktuálně chlubí nejnovějším přírůstkem ve své filmografii, který odchází od ústředního drzého dua o fous dál – k týmovce. V kinech řádí blackův vysoce očekáváný Predátor, který vypadal do poslední chvilky jako krvavá lázeň pod akčním dohledem ověřeného páru očí a rukou. Navíc s vchodem do sálu pouze v doprovodu rodičů, pokud ještě jeden chodí na základku a postrádá občanku – což se vzhledem k žánru a stylu prapůvodního, třicet let starého snímku, samozřejmě počítá.
© 20th Century Fox
Průšvih byl ovšem stále ve vzduchu, a co naplat – výsledkem predátoří "Evoluce" je kočkopsí pastiš, za kterým se neschovává nic jiného než zmatená snaha zavděčit se všem, tedy vlastně nikomu. Blackovi se film totálně rozpadá pod rukama, a co hůř – strukturální podstata, z níž pramení (neexistující) drama, jde k zemi tím rychleji, jak utíká přibývající minutáž. Shane totiž hněte ze své subjektivní vize monstr univerza jakýsi nápoj všech možných a myslitelných filmových ingrediencí – a to od desatera žánrů po citace, které bolí (i přes občas výborné dialogy) snad ze všeho nejvíc. "Get to the choppers". Ouč.
Popořadě. Shane alespoň využívá svou pravděpodobně největší sílu a jde na to vlastně šikovně – v rámci boje proti mimozemským lovcům staví partičku ex–vojáků, kteří se na prvnídobrou špatnou tváří jako o fous snesitelnější skvadra ze Suicide Squad (2016). Tvrdým klukům autor generuje náhodný sled osobnostních sil a slabin, ze seznamu vybere pár psychických poruch či nemocí a tým retardů je na světě. Zábava může začít – a ona začne! Tady ale formální srovnání (mimo tisíc pomrknutí) s původním filmem končí – proti predátorovi stojí vlastně náhodou zkovaná skupina divnochů, kterým autor sekunduje rychlé jazyky za umaštěné svaly. Je to tak povedená banda, že když se ve třetím aktu začne krájet chleba a s ním i dobrácké končetiny/hlavy/orgány, jednomu je to skoro regulérně líto. Senzibil díky tomu snad i promine řemeslnou zmatenost a nepopiratelné amatérství ve zpracování akčních sekvencí, které se odehrávají ve tmě, v lese, a co hůř, ve 3D.
© 20th Century Fox
Špatným hochům se dá odpustit i ten občasný expoziční průjem, který útočí znenadání a zdánlivě bez nějakého kauzálního opodstatnění. "Jo, vlastně tady platí tohle pravidlo, bacha, predátor umí tohle a trhá z lidí páteř protože něco". Black se navíc snaží často maskovat vlastní nešikovnost za široké kvantum sprostých výrazů, které na křivce kvality silně oscilují – například když Olivia Munn řekne v rámci jednoho dialogu slovo "pussy" alespoň desetkrát na ploše půlminuty. Je to možná extrémně divně rajcovní, zároveň neskutečně otravné.
Vše samozřejmě křičí prvoplánovostí, se kterou ale obě strany plátna počítají jako s počátečními pravidly hry. Příběhových linek je hned několik (ta hlavní stihne obsáhnout i kluka s downovým syndromem) a jedna svou stupiditou triumfuje tu druhou, čehož si je Black očividně vědom, jelikož v antiklimaktickém finále rezignuje na jakoukoliv ba i bazální logiku a do scény velkého střetu zkrátka nažene ty postavy, co jsou stále ještě naživu, scénáristickým teleportem je poté přepraví do místa posledního vzdoru, kde stihne ještě ocitovat bahnitý závěr s Arniem a pak si užít zatmívačku se šťavnatým happy-endem (a otevřenými dvířky pro sequel, který si společně s rozšiřováním mimozemské mytologie snad nikdo na této planetě nepřeje). Samotná představa většího, silnějšího typu predátora je zase pouhým tropem proslulé Hvězdy smrti z Force Awakens (2015), a když začne predátor-xxl mluvit lidskou řečí skrz supermoderní překladač, padá s ním poslední kousek odstupu a to minimum tajemna, které už stejně ani neměl.
© 20th Century Fox
Bylo to napsáno stokrát a všichni to víme – Predátor z roku '87 byla neskutečná trefa v alespoň šedesáti náhodách, které se sešly v pravém čase a místě. Nastupující éra akčních hrdinů s bicáky a onelinery, armádních agitek s vysněnými ansámbly a v neposlední řadě i homoerotika odcházejících osmdesátých let: to všechno tvoří unikátní mix skvělého, neporaženého sci-fi béčka, které pobaví a inspiruje ještě několik následujících filmových generací. Srovnávat Blackův pokus s klenotem je nerovný boj, ne nepodobný tomu, kterým si prošel Schwarzenegger, tělo na tělo v blátě proti neznámé síle, třicet let zpátky.
V obou snímcích lze alespoň vnímat přesahy, silně dané okolnostmi vzniku – a je fuk, jestli ve vystřílené kultovce čteme strach před miléniem a s ním příchodu neznámých, nových technologií s umělou inteligencí, nebo jestli vidíme skupinu maskulinních mužů, jejichž řady kosí tehdy ještě do povědomí nepříliš rozšířený virus HIV jako anonymní černá smrt, proti které marně hledají jakoukoliv formu obrany. McTiernan tenkrát zkrátka zvládl na filmovém pergamenu geniální blbosti přesně popsat ducha doby, stejně jako se to nyní povedlo Blackovi. Dnešek jako nesourodá, nefungující recyklace a konzumní snaha zalíbit se většině.
Průšvih byl ovšem stále ve vzduchu, a co naplat – výsledkem predátoří "Evoluce" je kočkopsí pastiš, za kterým se neschovává nic jiného než zmatená snaha zavděčit se všem, tedy vlastně nikomu. Blackovi se film totálně rozpadá pod rukama, a co hůř – strukturální podstata, z níž pramení (neexistující) drama, jde k zemi tím rychleji, jak utíká přibývající minutáž. Shane totiž hněte ze své subjektivní vize monstr univerza jakýsi nápoj všech možných a myslitelných filmových ingrediencí – a to od desatera žánrů po citace, které bolí (i přes občas výborné dialogy) snad ze všeho nejvíc. "Get to the choppers". Ouč.
Popořadě. Shane alespoň využívá svou pravděpodobně největší sílu a jde na to vlastně šikovně – v rámci boje proti mimozemským lovcům staví partičku ex–vojáků, kteří se na první
Špatným hochům se dá odpustit i ten občasný expoziční průjem, který útočí znenadání a zdánlivě bez nějakého kauzálního opodstatnění. "Jo, vlastně tady platí tohle pravidlo, bacha, predátor umí tohle a trhá z lidí páteř protože něco". Black se navíc snaží často maskovat vlastní nešikovnost za široké kvantum sprostých výrazů, které na křivce kvality silně oscilují – například když Olivia Munn řekne v rámci jednoho dialogu slovo "pussy" alespoň desetkrát na ploše půlminuty. Je to možná extrémně divně rajcovní, zároveň neskutečně otravné.
Vše samozřejmě křičí prvoplánovostí, se kterou ale obě strany plátna počítají jako s počátečními pravidly hry. Příběhových linek je hned několik (ta hlavní stihne obsáhnout i kluka s downovým syndromem) a jedna svou stupiditou triumfuje tu druhou, čehož si je Black očividně vědom, jelikož v antiklimaktickém finále rezignuje na jakoukoliv ba i bazální logiku a do scény velkého střetu zkrátka nažene ty postavy, co jsou stále ještě naživu, scénáristickým teleportem je poté přepraví do místa posledního vzdoru, kde stihne ještě ocitovat bahnitý závěr s Arniem a pak si užít zatmívačku se šťavnatým happy-endem (a otevřenými dvířky pro sequel, který si společně s rozšiřováním mimozemské mytologie snad nikdo na této planetě nepřeje). Samotná představa většího, silnějšího typu predátora je zase pouhým tropem proslulé Hvězdy smrti z Force Awakens (2015), a když začne predátor-xxl mluvit lidskou řečí skrz supermoderní překladač, padá s ním poslední kousek odstupu a to minimum tajemna, které už stejně ani neměl.
Bylo to napsáno stokrát a všichni to víme – Predátor z roku '87 byla neskutečná trefa v alespoň šedesáti náhodách, které se sešly v pravém čase a místě. Nastupující éra akčních hrdinů s bicáky a onelinery, armádních agitek s vysněnými ansámbly a v neposlední řadě i homoerotika odcházejících osmdesátých let: to všechno tvoří unikátní mix skvělého, neporaženého sci-fi béčka, které pobaví a inspiruje ještě několik následujících filmových generací. Srovnávat Blackův pokus s klenotem je nerovný boj, ne nepodobný tomu, kterým si prošel Schwarzenegger, tělo na tělo v blátě proti neznámé síle, třicet let zpátky.
V obou snímcích lze alespoň vnímat přesahy, silně dané okolnostmi vzniku – a je fuk, jestli ve vystřílené kultovce čteme strach před miléniem a s ním příchodu neznámých, nových technologií s umělou inteligencí, nebo jestli vidíme skupinu maskulinních mužů, jejichž řady kosí tehdy ještě do povědomí nepříliš rozšířený virus HIV jako anonymní černá smrt, proti které marně hledají jakoukoliv formu obrany. McTiernan tenkrát zkrátka zvládl na filmovém pergamenu geniální blbosti přesně popsat ducha doby, stejně jako se to nyní povedlo Blackovi. Dnešek jako nesourodá, nefungující recyklace a konzumní snaha zalíbit se většině.
